Trocha psychologie nikoho nezabije aneb problémoví hráči očima psychologa

Vezmeme-li si tento modelový příklad z článku Role rodiče v tréninkovém procesu je možné se na něj podívat z psychologické roviny – dítě zpravidla napodobuje normy a chování svých rodičů. V případě, že tento nerespektuje osobnost trenéra či učitele a jeho pokyny, devalvuje je ať již slovy nebo činy, je pak pochopitelné, že toto mladý sportovec napodobuje. Aby člověk byl zdravě socializován a začleněn do kolektivu je třeba přijmout tzv. skupinové normy. Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy jedinec není schopen respektovat normy chování na úrovni jeho věku nebo svých rozumových schopností. Jde o chování, které v různé míře, opakovaně a dlouhodobě narušuje sociální normy v dané společnosti. Závažnou překážkou navázání a udržení přijatelných vztahů s lidmi bývá nedostatek empatie, egoismus a neschopnost sebeovládání. Děti a dospívající s poruchami chování bývají nadměrně koncentrováni na svou osobu a na uspokojování vlastních potřeb. Nechápou, že je nutné přizpůsobit se určité normě pro uchování dobrých vztahů mezi lidmi. Důvodem může být i to, že sami takové chování ve své rodině nezažili ( Vágnerová,1999,s­.274).

Faktory zvyšující riziko rozvoje poruch chování

Osobnostní faktory

• Genetická dispozice –k disharmonickému vývoji a agresivnímu způsobu reagování. Rizikovým faktorem je dráždivost, impulzivita, snížený sklon k úzkostnému prožívání a menší citlivost ke zpětné vazbě. Zpravidla bývá obdobně disponován alespoň jeden z rodičů. Agresivita se projevuje již v raném věku a bývá výchovně velmi málo ovlivnitelná.
• Oslabení nebo porucha CNS –převážně na bázi prenatálního či perinatálního poškození; zvýšené riziko vzniká u dětí se syndromem hyperaktivity, po úrazech hlavy, u některých epilepsií. Agresivní výbuch bývá spíše důsledkem neschopnosti sebeovládání než neschopnosti rozeznat nevhodnost svého jednání či odmítání běžných norem chování.
• Úroveň inteligence – není faktorem, který by významnějším způsobem ovlivňoval riziko vzniku poruchového chování. Poruchové chování je často spojeno se školním selháním.
• Vliv rodiny

  Problémy s chováním u malých dětí souvisejí s konfliktem rodičů, který vede k rozvodu. Významnějším faktorem je stupeň a povaha rodičovského konfliktu než rozvod sám.

  Základní otázkou je, zda jsou vzdorovité děti výsledkem nesprávné rodičovské péče, či zda neschopnost rodičů je pouze vedlejším produktem úzkosti a napětí pramenící z každodenní konfrontace s dítětem. Rodiče problematických dětí se chovají ke svým dětem méně vstřícně, častěji jim vyhrožují, kritizují je, „sekýrují“ a ponižují, méně si jich všímají a neposkytují jim dostatek času na to, aby mohly vyhovět jejich příkazům (Elliot;Place,2002,s­.115).

  Rodiče sami mají v podstatě nedostatečně osvojené morální normy a jsou pro dítě modelem. Dávají např. otevřeně najevo své uspokojení z podařených daňových úniků, drobných podvodů či překračování povolené rychlosti. Sami tedy skrytě stimulují dítě k překračování sociálních norem. Výchova v těchto rodinách bývá celkově nedůsledná a dítě často není trestáno za přestupek jako takový, ale jen za některé okolnosti s ním spojené.

  V druhém případě dítě s poruchou chování je obětní beránek v rodině. Porucha chování u jednoho z dětí pomáhá v udržování rodinné rovnováhy. Lze jí vysvětlit všechny problémy v rodině bez nutnosti řešit chronické skryté konflikty a bez ohrožení sebeobranu všech ostatních členů rodiny (Říčan;Krejčí­řová,1995,s.169).

  Může se také jednat o tzv. subdeprivační zkušenost – dítě má sice úplnou rodinu, ale fungující spíše formálně. Rodina dítěti neposkytuje důležité podněty pro jeho rozvoj a napodobuje vztahy v rámci rodiny.

• Vliv sociálního prostředí

Život v nevhodném nebo nepodnětném rodinném prostředí představuje riziko ve smyslu rozvoje nežádoucích způsobů chování, nebo dokonce nežádoucích osobnostních charakteristik. Jde o nápodobu poruchového chování, o odlišný normativní a hodnotový systém rodiny, který dítě přejímá nebo o důsledky rané citové deprivace, která mění dětskou osobnost.

Problematický jedinec vykazuje určité nezvyklé rysy již od počátku:

• písemná komunikace – chybí zpětná vazba v tom, že například neodpoví na email, v osobních textech se objevují velmi často vykřičníky, které ukazují na vnitřní nevyrovnanost a skrytou agresivitu, je zde absence zdvořilostních oslovení či závěrů – to stejné se pak objevuje v sms zprávách.
• chování a jednání – vykazují určitou dávku stresu, ať již z důvodu neschopnosti zorganizovat čas anebo v důsledku možného psychického či fyzického nátlaku se strany okolí – může to být znak manipulace až domácího násilí v rámci rodinného kruhu.
• egoismus a absence empatie – ve smyslu soustředění se na vlastní problémy a vlastní osobu a neschopnost vnímat problémy druhých, nemluvě o neschopnosti vcítění se do situace jiných.
• neschopnost v klidu a racionálně řešit problémy – absence dovednosti komunikace vedoucí k vyřešení konfliktní situace.

A tak ve finále se můžete snažit dělat pozitivní věci a obdržíte je zpátky negativně jako bumerangem – jedete pro dresy pro florbalisty, vlak má zpoždění a tak s jazykem na věstě v očekávání, že budou rádi dorazíte těsně po na trénink, kde zjistíte, že se kapitán sebere bez dovolení z tréninku a pak obdržíte komentář zákonných zástupců, jaká hrůza to byla – a tak Vám vyrazí dech, že člověk nemůže ani fungovat. Jedete sotva schopni v horečkách vybrat po měsíci dlužné členské a v telefonu dostanete kartáč za to, že si druhá strana neumí přečíst email a přišla v jiný den než měla. Můžete dělat všechno horem dolem, ale stejně tyto osobnosti Vám dobré obrátí ve zlo.