Bylo to jednoho pátečního večera před pár lety, kdy jsme si vyjeli na
bazén a saunu. Byl jsem po smutečním aktu, takže plný bolesti a smutku a
chtěl jsem toto všechno při relaxaci zpracovat a taky se vzpamatovat. Před
odchodem ze šatny domů, však jedno z dětí něco prohodilo a přiletěla
rána, kterou jsem ještě nezažil. Byl jsem zasažen brutalitou a nezmohl jsem
se ani na slovo. Celá akce pak měla dohru u auta, kde matka na adresu
dítěte poslala smršť vulgárních výrazů. Byl jsem otřesený a noc jsem
nespal z toho důvodu, že jsem na tento prožitek musel myslet. Pokud žijete
celý život v rodině, která je citlivá, empatická, podporující, tak je
pro vás takovýto atak těžkým šokem. Abych se z toho vzpamatoval, šel
jsem raději druhý den sauny sám, abych zrelaxoval. Od té doby jsem
znejistěl, začal do sauny chodit individuálně a člověku, který byl
aktérem celého „incidentu“ (jak nazývaly podobné akce jeho děti) se
začal vzdalovat. Nikdy jsem se mi totiž nestalo, abych viděl, takový
útok,ať již fyzický či slovní, vlastním rodičem na dítě.
A nějaký rok dále jsme pak byli společně na prázdninové akci, kdy
tentokrát na mě dotyčná osoba agresivně slovně vyjela, a ve mně se něco
zlomilo a jako kdyby promluvil nějaký vnitřní hlas: „To je konec!“
Řecký filosof Faidros, podobný zážitek okomentoval výrokem: „Slyším
jakýsi hlas, který mi brání, abych se něčím neprovinil na božstvu.“
V náhledu stojí člověk vždy tváří v tvář zjevující se skutečnosti
sám, totiž osobně; oslovuje jej cosi silnějšího, je niterně zasažen,
jeho mysl náhle osvítí jas, vy-světlující a ob-jasňující cosi, co tu
bylo v podobě skryté, temné. Je to osobní nepřenosné setkání. Sám
řecký filosof Sokrates odkazuje k této niterné zkušenosti: když však
nemá po ruce náhled, co v té či oné situaci činit, obrací alespoň ke
svému daimoniu (vnitřnímu hlasu), zda odtud nedostane když ne pozitivní,
tak alespoň negativní varování (co učinit nemá). Sám jsem jsem se
pokoušel tento hlas srdce rozumem potlačit, nešlo to, pochopil jsem, že
nejsem schopen této agresivitě čelit a byl jsem nucen vztah k tomu člověku
ukončit; až po odpoutání se, přišel do nitra klid.
Tento individuální konflikt zároveň odráží situaci samotné společnosti.
Čelíme totiž podivuhodnému paradoxu. Žijeme v nejblahobytnější éře
českých dějin, v zemi oplývající mlékem a strdím. Ale rovněž
frustrací a strachem. Není tu žádná mlčící většina. Žije tu však
většina vystresovaná – sociálním i ekonomickým tlakem na
výkonnost, bojem o vyšší místo na společenském žebříčku, strachem
z nemoci, z nesplacené hypotéky, poslední dobou i ze záplavy muslimských
migrantů. A těžko se snášející sociální rozdíly, kdy
ke štěstí nestačí mít v nevelkém bytě sucho a teplo, pokud se
známí pyšní větším bytem na lepší adrese.
Taková společnost se snadno ovládá pomocí marketingu a populistických
hesel, neboť jí chybí tmel, nějaké hlubší ukotvení. Nostalgií
opředená první republika ho měla v podobě nacionalismu, kterému však
část tehdejších elit dokázala – alespoň v jisté míře – vtisknout
humanistickou a konstruktivní podobu. Dnešní elity jen čeří jeho kalné
vody, popřípadě se zaštiťují tradicemi, ale spíše v podobě starých
měchů bez vína. A sociální sítě, namísto aby spojovaly, produkují
společnost separátních bublin, které si vzájemně nerozumí, dští na sebe
oheň a síru, mají ze sebe navzájem strach. A tak roste agresivita,
vulgarita, která ovládá i prostředí sportu. Na hokejových stadionech
totiž často znějí vulgarity, peprně se skanduje na adresu sudích,
soupeřových hráčů i příznivců. Zbytečně tak roste napětí, šíří
se nenávist, jaká stává u zrodu zbytečných konfliktů. Zároveň
vulgarity z úst fanoušků škodí pověsti extraligy, odrazují potenciální
diváky.I sami hráči sprosté pokřiky a skandování mnohdy odsuzují.
Fankluby takové projevy považují za samozřejmost, jenže někomu vulgárně
nadávat nemá být normou ani v běžném životě, ani při
sledování sportu.
Pochopili to už v různých zemích a napříč odvětvími. Postihování
neslušného chování diváků se stává trendem a má logické příčiny.
Sportovní aréna má být místem, kde se lidé baví, kde se cítí bezpečně
a kam rádi přijdou třeba i s dětmi, ze kterých třeba časem vyrostou
věrní příznivci.
Jednotlivé ligy chtějí nabízet produkt, který osloví široké spektrum
společnosti. A aby byl takový produkt lákavý, měl by mít nějakou
úroveň. Jak sportovní, tak společenskou. Snahou hokejového svazu je tak
zkulturnění živelného prostředí na stadionech.Reakce fanklubů, jejichž
představitelé sepsali otevřený odpis, na úpravu herního řádu, který
nově umožňuje za neslušné chováni trestat, působí až dětinsky.
V dopise snadno najdete zbytečné argumentační fauly, vše vyznívá
v duchu „chceme dál fandit vulgárně, nebo nebudeme na hokej chodit
vůbec“.
Jsou však vulgarity skutečně k vytvoření úchvatné atmosféry
potřeba?Protest hokejových fanoušků proti trestání vulgarit
v hledištích? Nikoliv, skandování na arbitra s opisem ženského
přirození ještě nikdy ničemu nepomohlo. A nově přináší pokuty.
Extraligové fankluby přitom umějí fandit vkusně. Jeden příklad za
všechny, z letošního jara:
Byla to bouře. Prudká, neutuchající. Jako z Hemingwayových románů.
Z jednoho kotle zněla upravená lidovka Okolo Hradce, ze druhého zase duněl
jako hrom jeden z proslulých brněnských chorálů. Vizuální efekty
dotvářely místo blesků nápaditá, vtipná chorea. Zrovna se hrálo
semifinále Tipsport extraligy a hokejoví fanoušci se postarali o báječnou
kulisu. I bez vulgarit. Většina popěvků se bez sprostých slov obešla,
v jiných by se snadno dala nahradit.
Onen zápas mezi Hradcem a Brnem bych přál každému zažít. Když se kotle
soustředily na chorea, člověk chápal, proč spousty cizinců po příchodu
do extraligy do nebes vynášejí tuzemskou atmosféru. Proč něco takového
kazit primitivními narážkami a pokřiky?
Na to si musejí odpovědět sami fanouškové, zda jim skutečně nedělají
lepší reklamu vtipné a slušné popěvky a transparenty než zbytečné
vulgarity. V jednom ovšem zástupci fanklubů v otevřeném dopise
nepochybně pravdu mají. Nový herní řád je v pasáži o chování
diváků poměrně vágní.
Našinci se těžko určuje, co už je za hranou a co není. Není zvyklý
řídit se precedenty, o které se rychle postaraly kotle Plzně a Brna. Tato
problematika by zasloužila férovou diskusi z obou stran. Vedení hokejového
svazu ji uvítá, fanoušci o ni ale patrně příliš nestojí.Místo
konstruktivní kritiky přišli s prostředky, kterými se dialog nevede –
s transparenty s přehnaným výrokem, protestními odmlkami od fandění
i dopisem hrajícím na city.
Hokej se odjakživa hraje mezi mantinely, ty nyní dostává i samotné
fandění. O tom, jestli by se mělo hrát a zpívat na širokém, či úzkém
kluzišti, je třeba diskutovat. Bez argumentačních faulů a se vzájemným
respektem.
Zdroj: https://sport.lidovky.cz/…-/hokej.aspx?…
23:27 @ 24.01.2021