Ničí agresivita vztahy i sportovní prostředí?

Bylo to jednoho pátečního večera před pár lety, kdy jsme si vyjeli na bazén a saunu. Byl jsem po smutečním aktu, takže plný bolesti a smutku a chtěl jsem toto všechno při relaxaci zpracovat a taky se vzpamatovat. Před odchodem ze šatny domů, však jedno z dětí něco prohodilo a přiletěla rána, kterou jsem ještě nezažil. Byl jsem zasažen brutalitou a nezmohl jsem se ani na slovo. Celá akce pak měla dohru u auta, kde matka na adresu dítěte poslala smršť vulgárních výrazů. Byl jsem otřesený a noc jsem nespal z toho důvodu, že jsem na tento prožitek musel myslet. Pokud žijete celý život v rodině, která je citlivá, empatická, podporující, tak je pro vás takovýto atak těžkým šokem. Abych se z toho vzpamatoval, šel jsem raději druhý den sauny sám, abych zrelaxoval. Od té doby jsem znejistěl, začal do sauny chodit individuálně a člověku, který byl aktérem celého „incidentu“ (jak nazývaly podobné akce jeho děti) se začal vzdalovat. Nikdy jsem se mi totiž nestalo, abych viděl, takový útok,ať již fyzický či slovní, vlastním rodičem na dítě. A nějaký rok dále jsme pak byli společně na prázdninové akci, kdy tentokrát na mě dotyčná osoba agresivně slovně vyjela, a ve mně se něco zlomilo a jako kdyby promluvil nějaký vnitřní hlas: „To je konec!“ Řecký filosof Faidros, podobný zážitek okomentoval výrokem: „Slyším jakýsi hlas, který mi brání, abych se něčím neprovinil na božstvu.“ V náhledu stojí člověk vždy tváří v tvář zjevující se skutečnosti sám, totiž osobně; oslovuje jej cosi silnějšího, je niterně zasažen, jeho mysl náhle osvítí jas, vy-světlující a ob-jasňující cosi, co tu bylo v podobě skryté, temné. Je to osobní nepřenosné setkání. Sám řecký filosof Sokrates odkazuje k této niterné zkušenosti: když však nemá po ruce náhled, co v té či oné situaci činit, obrací alespoň ke svému daimoniu (vnitřnímu hlasu), zda odtud nedostane když ne pozitivní, tak alespoň negativní varování (co učinit nemá). Sám jsem jsem se pokoušel tento hlas srdce rozumem potlačit, nešlo to, pochopil jsem, že nejsem schopen této agresivitě čelit a byl jsem nucen vztah k tomu člověku ukončit; až po odpoutání se, přišel do nitra klid. Tento individuální konflikt zároveň odráží situaci samotné společnosti. Čelíme totiž podivuhodnému paradoxu. Žijeme v nejblahobytnější éře českých dějin, v zemi oplývající mlékem a strdím. Ale rovněž frustrací a strachem. Není tu žádná mlčící většina. Žije tu však většina vystresovaná – sociálním i ekonomickým tla­kem na výkonnost, bojem o vyšší místo na společenském žebříčku, strachem z nemoci, z nesplacené hypotéky, poslední dobou i ze záplavy muslimských migrantů. A těžko se snášející sociální rozdíly, kdy ke štěstí nestačí mít v nevelkém bytě sucho a teplo, pokud se známí pyšní větším bytem na lepší adrese. Taková společnost se snadno ovládá pomocí marketingu a populistických hesel, neboť jí chybí tmel, nějaké hlubší ukotvení. Nostalgií opředená první republika ho měla v podobě nacionalismu, kterému však část tehdejších elit dokázala – alespoň v jisté míře – vtisknout humanistickou a konstruktivní podobu. Dnešní elity jen čeří jeho kalné vody, popřípadě se zaštiťují tradicemi, ale spíše v podobě starých měchů bez vína. A sociální sítě, namísto aby spojovaly, produkují společnost separátních bublin, které si vzájemně nerozumí, dští na sebe oheň a síru, mají ze sebe navzájem strach. A tak roste agresivita, vulgarita, která ovládá i prostředí sportu. Na hokejových stadionech totiž často znějí vulgarity, peprně se skanduje na adresu sudích, soupeřových hráčů i příznivců. Zbytečně tak roste napětí, šíří se nenávist, jaká stává u zrodu zbytečných konfliktů. Zároveň vulgarity z úst fanoušků škodí pověsti extraligy, odrazují potenciální diváky.I sami hráči sprosté pokřiky a skandování mnohdy odsuzují. Fankluby takové projevy považují za samozřejmost, jenže někomu vulgárně nadávat nemá být normou ani v běžném životě, ani při sledování sportu. Pochopili to už v různých zemích a napříč odvětvími. Postihování neslušného chování diváků se stává trendem a má logické příčiny. Sportovní aréna má být místem, kde se lidé baví, kde se cítí bezpečně a kam rádi přijdou třeba i s dětmi, ze kterých třeba časem vyrostou věrní příznivci. Jednotlivé ligy chtějí nabízet produkt, který osloví široké spektrum společnosti. A aby byl takový produkt lákavý, měl by mít nějakou úroveň. Jak sportovní, tak společenskou. Snahou hokejového svazu je tak zkulturnění živelného prostředí na stadionech.Reakce fanklubů, jejichž představitelé sepsali otevřený odpis, na úpravu herního řádu, který nově umožňuje za neslušné chováni trestat, působí až dětinsky. V dopise snadno najdete zbytečné argumentační fauly, vše vyznívá v duchu „chceme dál fandit vulgárně, nebo nebudeme na hokej chodit vůbec“. Jsou však vulgarity skutečně k vytvoření úchvatné atmosféry potřeba?Protest hokejových fanoušků proti trestání vulgarit v hledištích? Nikoliv, skandování na arbitra s opisem ženského přirození ještě nikdy ničemu nepomohlo. A nově přináší pokuty. Extraligové fankluby přitom umějí fandit vkusně. Jeden příklad za všechny, z letošního jara: Byla to bouře. Prudká, neutuchající. Jako z Hemingwayových románů. Z jednoho kotle zněla upravená lidovka Okolo Hradce, ze druhého zase duněl jako hrom jeden z proslulých brněnských chorálů. Vizuální efekty dotvářely místo blesků nápaditá, vtipná chorea. Zrovna se hrálo semifinále Tipsport extraligy a hokejoví fanoušci se postarali o báječnou kulisu. I bez vulgarit. Většina popěvků se bez sprostých slov obešla, v jiných by se snadno dala nahradit. Onen zápas mezi Hradcem a Brnem bych přál každému zažít. Když se kotle soustředily na chorea, člověk chápal, proč spousty cizinců po příchodu do extraligy do nebes vynášejí tuzemskou atmosféru. Proč něco takového kazit primitivními narážkami a pokřiky? Na to si musejí odpovědět sami fanouškové, zda jim skutečně nedělají lepší reklamu vtipné a slušné popěvky a transparenty než zbytečné vulgarity. V jednom ovšem zástupci fanklubů v otevřeném dopise nepochybně pravdu mají. Nový herní řád je v pasáži o chování diváků poměrně vágní. Našinci se těžko určuje, co už je za hranou a co není. Není zvyklý řídit se precedenty, o které se rychle postaraly kotle Plzně a Brna. Tato problematika by zasloužila férovou diskusi z obou stran. Vedení hokejového svazu ji uvítá, fanoušci o ni ale patrně příliš nestojí.Místo konstruktivní kritiky přišli s prostředky, kterými se dialog nevede – s transparenty s přehnaným výrokem, protestními odmlkami od fandění i dopisem hrajícím na city. Hokej se odjakživa hraje mezi mantinely, ty nyní dostává i samotné fandění. O tom, jestli by se mělo hrát a zpívat na širokém, či úzkém kluzišti, je třeba diskutovat. Bez argumentačních faulů a se vzájemným respektem. Zdroj: https://sport.lidovky.cz/…-/hokej.aspx?…