Agresivita; týká se i sportu?

V minulosti jsem se setkal se jednáním, které ve mě vyvolalo špatné pocity. Začal jsem se proto pídit, co to vlastně tyto negativní pocity vyvolává a došel jsem až k pojmu agrese.
Proč například neodpovídání na písemnou komunikaci, nezastání se v kritické situaci, nezájem o názor druhého vyvolává negativní pocity? Co to vlastně agrese je? Objevuje se i ve sportu? Konkrétněji vyjadřuje definice, že agrese „(z lat. Ad-gredior, přistoupit blízko, napadnout) je v psychologicko-sociologickém pojetí chování, které vědomě a záměrně poškozuje druhého, ubližuje mu a způsobuje mu utrpení, popřípadě ho omezuje a násilně mu brání v pohybu nebo výkonu činností.“ (Kolektiv autorů, 2000, s. 106) Podle Františka Koukolíka a Jany Drtilové lze agresi chápat jako různé způsoby chování zacílené na jinou osobu, které jsou záměrné, směřované a jejich záměrem je ublížit. Současně musí mít oběť motivaci se agresi vyhnout.
Pokud je ovšem ublížení náhodné, neuvažujeme o agresi, protože chybí záměr. (Koukolík, Drtilová, 2008, s. 195) Obecně můžeme vymezit agresi jako útočné jednání osoby nebo skupiny osob směřované proti jinému jedinci nebo předmětu. Za podstatné považujeme, aby jednání bylo vědomé a záměrné.

Jednoznačné rozdělení druhů agrese nelze vzhledem k šíři problematiky a rozsahu aspektů stanovit. Rozlišujeme, zda je agresivita směřovaná vůči okolí nebo jedinci samému, zda je prováděna jednotlivě nebo kolektivně. Její dopad může být částečně ozdravný nebo zcela negativní. Na základě způsobu projeveného násilí lze vymezit agresi fyzickou nebo verbální. Nevhodně zvolená slova mohou zasáhnout hlouběji a nechat trvalejší následky než jeden úder.
Zdeněk Martínek dělí agresi velice přehledně na přímou a nepřímou, na fyzickou a verbální a zároveň na pasivní a aktivní. Z hlediska komunikace se jedná o následující druhy:
• Verbální aktivní přímá agrese bývá jednou z nejčastějších. Zahrnuje vulgarismy, urážky, slovní ponižování a znevažování. Mnoho lidí nepovažuje tento typ agrese za něco nenormálního. S touto formou se můžeme setkat ve všech životních situacích.
• Verbální aktivní nepřímá agrese zahrnuje sdělování nepravdivých informací, které v důsledku ubližují někomu jinému. Typickým příkladem je tzv. ostrakizmus. Jde o mírné, nenásilné, ve většině případů psychické, ubližování a posměch. Další formou může být nemístná kritika vzhledu,schopností a vědomostí oběti, poznámky, které uvádějí do rozpaků nebo snižují možnost cítit se v kolektivu dobře nebo alespoň přijatelně, intriky a ironické poznámky.
• Verbální pasivní přímá agrese je ignorace jiného člověka, neodpovídání na otázky, na písemnou komunikaci, na pozdrav. Rovněž úzce souvisí s ostrakizací.
• Verbální pasivní nepřímá agrese se projevuje neposkytnutím slovní podpory. Nezastáním se člověka, který je nespravedlivě trestán či kritizován. (Martínek, 2009, s. 29–31)
Z pohledu biologických příčin může hrát značnou roli heredita. Podle Martínka některé prameny uvádějí až 60 % podílu dědičnosti. Poruchy chování se zřetelnou agresivní složkou mají, dle některých výzkumníků, genetický základ s vazbou na mužské příbuzné. Vliv dědičnosti je u každého jedince individuální a různě silný. V souvislosti s výskytem spojitosti mezi agresí a mozkem se často hovoří o limbickém systému a kůře mozkové. Amygdala zvyšuje agresi a hyppocampus má vliv na její snížení. Hovoří se i o možném vlivu chromozomálních poruch a vlivu hormonů. Muži, kteří se projevují agresivně, mívají vyšší hladinu testosteronu. U žen obdobně působí hormony při premenstruačním syndromu. U žádné z těchto příčin však nebyla vazba na vznik agrese prokázána. Oproti tomu vliv návykových látek je na základě průzkumů potvrzen. (Čermák, 1999, s. 15–28; Martínek, 2009, s. 10–16)
Z hlediska sociálních příčin má nejvýznamnější roli rodina, která je zdrojem rané zkušenosti a výchova. Pokud dochází k pozitivnímu posilování agresivních projevů, dítě si zafixuje prospěšnost takového jednání. Rozvoj tendencí k agresi je závislý na chování rodičů, stylu výchovy, preferovaném způsobu reagování a hodnotovém systému rodiny.
Dalšími výraznými faktory jsou škola a vliv subkultur, ale i sportovní prostředí. Škola bývá mnohdy místem, kde se dítě s agresí setkává poprvé. Zařazuje se do kolektivu a poprvé může na své chování zažít negativní zpětnou vazbu. Pocity spojené s ohrožením a nepochopením, stejně jako nepřijetí druhými vyvolává obranou reakci ve formě agrese. Každý člověk je od narození členem několika skupin. Tíhnutí ke skupinám, které se prezentují násilně, může být způsobeno neuspokojenou potřebou pocitu jistoty a přijetí z raného dětství, touhou někam patřit a být uznáván, autoritářskou výchovou, ve které převažovalo nad pochvalou pokárání nebo nečitelnou výchovou.

S největší pravděpodobností vzniká agrese v rámci kombinace všech uvedených aspektů. I v případě, že má jedinec sklony k agresivitě vrozené, lze je eliminovat vhodnou výchovou a absencí silných frustračních podnětů. Na druhou stranu, pokud má člověk vrozené dispozice k agresivnímu jednání, vyrůstal v nevhodném prostředí, zjistil, že při agresivním jednání dosáhne snáze svého cíle a nemá uspokojeny své potřeby, můžeme stanovit, že je velmi pravděpodobné, uplatnění agresivních způsobů chování. Spíše než na jakém základě agrese vzniká, je klíčové určit, jak násilné chování zastavit nebo alespoň omezit.

Agrese ve sportu
Prožitek agrese je nedílnou součástí lidské zkušenosti. Sport je oblastí, v níž je agresivita na jedné straně akceptovaná, na druhé se ozývají hlasy, které varují před jejím neúměrným nárůstem..
V posledních letech převládají názory, že agrese ve společnosti přibývá. Zajímavé prostředí pro zkoumání agresivity představuje sport. Je jedním z posledních míst v současné kultuře, kde lze sociálně akceptovaným a oceňovaným způsobem agresi přímo projevit. Na jedné straně je oceňován jako prostředek umožňující odvést hromadící se lidskou agresi bezpečným způsobem a ochraňující společnost před nekontrolovaným růstem násilí. Na straně druhé je však sport kritizován jako jedna z příčin zvyšující se agresivity jeho účastníků a příznivců a tedy i jako potencionální zdroj násilí.
Při podrobném pohledu na podstatu, vývoj a směřování sportu nelze přehlédnout některé charakteristiky poukazující na přímé vztahy mezi sportem a lidskou agresivitou. Předem zdůrazňuji, že se jedná o pohled jednostranný, výrazně zaměřený na hledání a odkrývání pojítek a analogií mezi sportem a agresivitou, a tím pádem upozaďující pojítka a analogie jiné.

Alternativa k boji

Z hlediska historického vývoje je sport s agresí, reprezentovanou její nejničivější a krajní podobou – válkou a zabíjením – velmi úzce propojen. Sport jako takový vznikl ve starověkém Řecku. Samotné olympijské hry, jako jeho největší svátek, byly založeny na počest vítězství řeckého hrdiny Pelopse nad králem Oinomaem. Od svého počátku byly spojeny s vyhlášením posvátného míru (ekecheiriá).

Z určitého pohledu tak můžeme chápat sportovní soutěžení jako symbolické přesměrování agresivní energie: Agrese původně sloužící k zabíjení ve válce je přenesena na sportoviště v Olympii a tam dochází k její přeměně v úsilí sportovců a prožitek diváků. O tom, že to pravděpodobně k plné neutralizaci agrese nestačí, svědčí časté pokračování válek po ukončení her.

Jinou paralelou je pronikání přímého a neregulovaného násilí do sportu. Ať už v podobě gladiátorských zápasů ve starověku, středověkých rytířských turnajů či „ultimate fight“ (zápas bez pravidel) v současnosti. Samostatnou kapitolou je potom využití sportu ke zvýšení vojenských dovedností civilního obyvatelstva, k němuž dochází zejména v totalitních režimech. (Vzpomeňme na SVAZARM – Svaz pro spolupráci s armádou, který v Československu před listopadem 1989 sdružoval mimo jiné sporty, jako je sportovní střelba nebo biatlon.)

Pokud trochu změníme měřítko a zaměříme pozornost z masového kontextu na jedince, můžeme vidět agresivitu také jako jeden z motivačních zdrojů sportovní činnosti. Motiv agrese v přímé, neskryté podobě není ve sportu úplně typický. Spíše výjimečně vystupuje do popředí u některých druhů sportů (zejména úpolových – box, kick box) a u některých jedinců zastávajících specifické role ve sportovních hrách (tzv. zlí muži v hokeji, basketbale, americkém fotbale…). Tito jedinci někdy přiznávají, že jim činí potěšení vyvolávat strach, případně soupeři ublížit, a jsou na tyto své schopnosti hrdí.

Zdroj: http://portal.cz/ a Doxanská: Možnosti a přístupy v komunikaci s agresivními jedinci

28.05.2020 @ 04:12