Fit Sports Club |
![]() |
V minulosti jsem se setkal se jednáním, které ve mě vyvolalo špatné
pocity. Začal jsem se proto pídit, co to vlastně tyto negativní pocity
vyvolává a došel jsem až k pojmu agrese.
Proč například neodpovídání na písemnou komunikaci, nezastání se
v kritické situaci, nezájem o názor druhého vyvolává negativní pocity?
Co to vlastně agrese je? Objevuje se i ve sportu? Konkrétněji vyjadřuje
definice, že agrese „(z lat. Ad-gredior, přistoupit blízko, napadnout) je
v psychologicko-sociologickém pojetí chování, které vědomě a záměrně
poškozuje druhého, ubližuje mu a způsobuje mu utrpení, popřípadě ho
omezuje a násilně mu brání v pohybu nebo výkonu činností.“ (Kolektiv
autorů, 2000, s. 106) Podle Františka Koukolíka a Jany Drtilové lze agresi
chápat jako různé způsoby chování zacílené na jinou osobu, které jsou
záměrné, směřované a jejich záměrem je ublížit. Současně musí mít
oběť motivaci se agresi vyhnout.
Pokud je ovšem ublížení náhodné, neuvažujeme o agresi, protože chybí
záměr. (Koukolík, Drtilová, 2008, s. 195) Obecně můžeme vymezit agresi
jako útočné jednání osoby nebo skupiny osob směřované proti jinému
jedinci nebo předmětu. Za podstatné považujeme, aby jednání bylo vědomé
a záměrné.
Jednoznačné rozdělení druhů agrese nelze vzhledem k šíři problematiky a
rozsahu aspektů stanovit. Rozlišujeme, zda je agresivita směřovaná vůči
okolí nebo jedinci samému, zda je prováděna jednotlivě nebo kolektivně.
Její dopad může být částečně ozdravný nebo zcela negativní. Na
základě způsobu projeveného násilí lze vymezit agresi fyzickou nebo
verbální. Nevhodně zvolená slova mohou zasáhnout hlouběji a nechat
trvalejší následky než jeden úder.
Zdeněk Martínek dělí agresi velice přehledně na přímou a nepřímou, na
fyzickou a verbální a zároveň na pasivní a aktivní. Z hlediska komunikace
se jedná o následující druhy:
• Verbální aktivní přímá agrese bývá jednou
z nejčastějších. Zahrnuje vulgarismy, urážky, slovní ponižování a
znevažování. Mnoho lidí nepovažuje tento typ agrese za něco
nenormálního. S touto formou se můžeme setkat ve všech životních
situacích.
• Verbální aktivní nepřímá agrese zahrnuje sdělování
nepravdivých informací, které v důsledku ubližují někomu jinému.
Typickým příkladem je tzv. ostrakizmus. Jde o mírné, nenásilné, ve
většině případů psychické, ubližování a posměch. Další formou
může být nemístná kritika vzhledu,schopností a vědomostí oběti,
poznámky, které uvádějí do rozpaků nebo snižují možnost cítit se
v kolektivu dobře nebo alespoň přijatelně, intriky a ironické
poznámky.
• Verbální pasivní přímá agrese je ignorace jiného
člověka, neodpovídání na otázky, na písemnou komunikaci, na pozdrav.
Rovněž úzce souvisí s ostrakizací.
• Verbální pasivní nepřímá agrese se projevuje
neposkytnutím slovní podpory. Nezastáním se člověka, který je
nespravedlivě trestán či kritizován. (Martínek, 2009, s. 29–31)
Z pohledu biologických příčin může hrát značnou roli
heredita. Podle Martínka některé prameny uvádějí až 60 % podílu
dědičnosti. Poruchy chování se zřetelnou agresivní složkou mají, dle
některých výzkumníků, genetický základ s vazbou na mužské příbuzné.
Vliv dědičnosti je u každého jedince individuální a různě silný.
V souvislosti s výskytem spojitosti mezi agresí a mozkem se často hovoří
o limbickém systému a kůře mozkové. Amygdala zvyšuje agresi a hyppocampus
má vliv na její snížení. Hovoří se i o možném vlivu chromozomálních
poruch a vlivu hormonů. Muži, kteří se projevují agresivně, mívají
vyšší hladinu testosteronu. U žen obdobně působí hormony při
premenstruačním syndromu. U žádné z těchto příčin však nebyla vazba
na vznik agrese prokázána. Oproti tomu vliv návykových látek je na
základě průzkumů potvrzen. (Čermák, 1999, s. 15–28; Martínek, 2009, s.
10–16)
Z hlediska sociálních příčin má nejvýznamnější roli
rodina, která je zdrojem rané zkušenosti a výchova. Pokud dochází
k pozitivnímu posilování agresivních projevů, dítě si zafixuje
prospěšnost takového jednání. Rozvoj tendencí k agresi je závislý na
chování rodičů, stylu výchovy, preferovaném způsobu reagování a
hodnotovém systému rodiny.
Dalšími výraznými faktory jsou škola a vliv subkultur, ale
i sportovní prostředí. Škola bývá mnohdy místem, kde se dítě
s agresí setkává poprvé. Zařazuje se do kolektivu a poprvé může na své
chování zažít negativní zpětnou vazbu. Pocity spojené s ohrožením a
nepochopením, stejně jako nepřijetí druhými vyvolává obranou reakci ve
formě agrese. Každý člověk je od narození členem několika skupin.
Tíhnutí ke skupinám, které se prezentují násilně, může být způsobeno
neuspokojenou potřebou pocitu jistoty a přijetí z raného dětství, touhou
někam patřit a být uznáván, autoritářskou výchovou, ve které
převažovalo nad pochvalou pokárání nebo nečitelnou výchovou.
S největší pravděpodobností vzniká agrese v rámci kombinace všech
uvedených aspektů. I v případě, že má jedinec sklony k agresivitě
vrozené, lze je eliminovat vhodnou výchovou a absencí silných frustračních
podnětů. Na druhou stranu, pokud má člověk vrozené dispozice
k agresivnímu jednání, vyrůstal v nevhodném prostředí, zjistil, že
při agresivním jednání dosáhne snáze svého cíle a nemá uspokojeny své
potřeby, můžeme stanovit, že je velmi pravděpodobné, uplatnění
agresivních způsobů chování. Spíše než na jakém základě agrese
vzniká, je klíčové určit, jak násilné chování zastavit nebo alespoň
omezit.
Agrese ve sportu
Prožitek agrese je nedílnou součástí lidské zkušenosti. Sport je
oblastí, v níž je agresivita na jedné straně akceptovaná, na druhé se
ozývají hlasy, které varují před jejím neúměrným nárůstem..
V posledních letech převládají názory, že agrese ve společnosti
přibývá. Zajímavé prostředí pro zkoumání agresivity představuje sport.
Je jedním z posledních míst v současné kultuře, kde lze sociálně
akceptovaným a oceňovaným způsobem agresi přímo projevit. Na jedné
straně je oceňován jako prostředek umožňující odvést hromadící se
lidskou agresi bezpečným způsobem a ochraňující společnost před
nekontrolovaným růstem násilí. Na straně druhé je však sport kritizován
jako jedna z příčin zvyšující se agresivity jeho účastníků a
příznivců a tedy i jako potencionální zdroj násilí.
Při podrobném pohledu na podstatu, vývoj a směřování sportu nelze
přehlédnout některé charakteristiky poukazující na přímé vztahy mezi
sportem a lidskou agresivitou. Předem zdůrazňuji, že se jedná o pohled
jednostranný, výrazně zaměřený na hledání a odkrývání pojítek a
analogií mezi sportem a agresivitou, a tím pádem upozaďující pojítka a
analogie jiné.
Alternativa k boji
Z hlediska historického vývoje je sport s agresí, reprezentovanou její
nejničivější a krajní podobou – válkou a zabíjením – velmi úzce
propojen. Sport jako takový vznikl ve starověkém Řecku. Samotné olympijské
hry, jako jeho největší svátek, byly založeny na počest vítězství
řeckého hrdiny Pelopse nad králem Oinomaem. Od svého počátku byly spojeny
s vyhlášením posvátného míru (ekecheiriá).
Z určitého pohledu tak můžeme chápat sportovní soutěžení jako
symbolické přesměrování agresivní energie: Agrese původně sloužící
k zabíjení ve válce je přenesena na sportoviště v Olympii a tam
dochází k její přeměně v úsilí sportovců a prožitek diváků.
O tom, že to pravděpodobně k plné neutralizaci agrese nestačí, svědčí
časté pokračování válek po ukončení her.
Jinou paralelou je pronikání přímého a neregulovaného násilí do sportu.
Ať už v podobě gladiátorských zápasů ve starověku, středověkých
rytířských turnajů či „ultimate fight“ (zápas bez pravidel)
v současnosti. Samostatnou kapitolou je potom využití sportu ke zvýšení
vojenských dovedností civilního obyvatelstva, k němuž dochází zejména
v totalitních režimech. (Vzpomeňme na SVAZARM – Svaz pro spolupráci
s armádou, který v Československu před listopadem 1989 sdružoval mimo
jiné sporty, jako je sportovní střelba nebo biatlon.)
Pokud trochu změníme měřítko a zaměříme pozornost z masového kontextu
na jedince, můžeme vidět agresivitu také jako jeden z motivačních zdrojů
sportovní činnosti. Motiv agrese v přímé, neskryté podobě není ve
sportu úplně typický. Spíše výjimečně vystupuje do popředí
u některých druhů sportů (zejména úpolových – box, kick box) a
u některých jedinců zastávajících specifické role ve sportovních hrách
(tzv. zlí muži v hokeji, basketbale, americkém fotbale…). Tito jedinci
někdy přiznávají, že jim činí potěšení vyvolávat strach, případně
soupeři ublížit, a jsou na tyto své schopnosti hrdí.
Zdroj: http://portal.cz/ a Doxanská: Možnosti
a přístupy v komunikaci s agresivními jedinci
01.03.2021 @ 14:58