Fit Sports Club |
![]() |
Mnozí z nás to zažili; pokřikující rodiče na děti v průběhu
tréninků, kteří vidí vlastní ratolest jako budoucí Serenu Wiliamsovou či
Lionela Messiho; peníze, slávu, bohatství, ale za cenu abnormální
sportovní zátěže jak psychické, tak fyzické. „Problém je v tom,
že příprava je dnes vyhnaná na hranice možného,“ říká Jaroslav
Větvička, bývalý dlouholetý předseda lékařské komise Českého
olympijského výboru. A dodává:
„Všechny sporty posunuly objemy i intenzity až k maximu. A to
s sebou přináší i jiné nároky na lékaře. Dříve to bylo hodně
o interně, oběhu, o srdci, dneska je to z osmdesáti procent pohybový
aparát. Nejčastější jsou postižení pohybového aparátu, ale sportovní
výkon a zatížení má pochopitelně i jiné dopady, například na imunitu.
Snižuje se obranyschopnost a s tím se zvyšuje náchylnost k tomu, že
sportovci mohou chytit například kdejaký virus. Stále častěji se dělají
soutěže u stále mladších a mladších kategorií ve všech sportech a
svazy to podporují, dotují, rozvíjejí, protože to potřebují.
A výsledkem je, že ty děti končí brzo, jsou opotřebované, nerozvinou se
a jsou nějakým způsobem poškozené. Na začátku období, které by bylo
optimální pro rozvinutí jejich maximální výkonnosti, prostě
skončí.“
V devadesátých letech 20. století se v USA realizoval výzkum zaměřený
na fenomén sportu a jednotlivé aspekty vnímání sportu v populaci. Zaujal
mne jeden ze závěrů výzkumu, a to: „Proč děti a mládež aktivně
sportují?“. Závěr poukázal na dvě základní dominující motivační
složky:
- radost ze hry
- potřeba někam patřit (potřeba akceptace)
Pro někoho poměrně překvapivě nefiguruje na prvním místě jako hlavní
motivační faktor vítězství. Kdo jste se věnovali nebo věnujete sportu,
jistě mi dáte za pravdu, že když jste si DOBŘE ZAHRÁLI, ale přesto jste
prohráli, prohra nebyla až tak frustrující, někdy byla naopak zcela
nepodstatná.
V minulém století americký psycholog Abraham Maslow vytvořil pojetí
motivace jako hierarchii potřeb, ve které vysvětluje, že cílem člověka je
uspokojení základních potřeb. Nejdůležitější jsou fyziologické
potřeby jako spánku, jídla, tepla atd. Následuje bezpečí a jistoty, kdy
člověk vyhledává jistoty, stabilitu a spolehlivost. Poté přichází
potřeba sounáležitosti a náklonnosti, ve které jde hlavně o to někam a
někomu patřit, být přijímán a být milován. Nemůžeme opominout tu
týkající se uznání, úcty a sebeúcty. Poslední je potřeba
seberealizace.
Tato teorie by se klidně dala aplikovat i na sportovní prostředí
i vztahové. V případě, ve vztahu cítíte, že v nejkritičtějších
situacích vás druhý člověk nepodrží, vnímáte velkou nejistotu a
obrovský stres. Pokud následuje to, že vás ani nevyslechne, ať již
v radostných chvílích, v konfliktních či bolestných situacích
(havárie, úmrtí), začnete mít nejenom pocit nesounáležitosti, ale
přechází to do absence čtvrté potřeby a to sebeúcty a uznání. Ta se
může ukazovat i v jemných situacích, jako popřání k svátku,
k narozeninám, pochvala a uznání za výkon, poděkování za nějakou
službu. Absence potřeby úcty vede pocitům méněcennosti, slabosti,
pasivity. Následuje negativita v důsledku nedostatku uspokojení těchto
potřeb a člověk zpravidla když necítí ani jistotu, sounáležitost a
uznání, tak z daného vztahu odchází.
Podobně je to i ve sportu. Kritický moment ve sportovním vývoji nastupuje
v období puberty a adolescence. Dnes není výjimkou vidět vyhořelé
šestnáctileté třeba tenisové hráče. Vykazují stejné symptomy jako
manažeři po deseti letech tvrdé, intenzivní a stresující práce. Tito
hráči se po určitém čase ocitají v krizi. Na cestu vpřed už nemají
síly a zpět se není kam vrátit. Chybějí jim základní sociální vazby,
které zanedbávali během uplynulého období. Ocitají se jakoby ve
vzduchoprázdnu, vytrženi z kořenů. Nepatří nikam. Jejich přirozenou
potřebu někam patřit kdosi od počátku ignoroval. Zpočátku to
nepřekáželo. Individuální přístup má určitý nádech exkluzivity,
který může být příjemný. Později však mnozí za tuto exkluzivitu draze
platí. Nejen penězi, ale také ztrátou vztahů – kořenů, které nám
pomáhají ustát kritické situace ve sportovní kariéře i v životě a
mnohdy i ukončením sportovní kariéry. To dokládá, známý český
sportovec, který se rozhodl náhle svou profesionální fotbalovou činnost
změnit.
Chtěl jsem být hlavně šťastný. A to už jsem po devíti letech
v Německu nebyl, vysvětluje sportovec
Mohl klidně ještě rok v Bochumi zůstat, protože měl smlouvu uzavřenou
i na novou sezónu. Anebo se pokusit o návrat na bundesligovou scénu,
protože Darmstadt o českého legionáře Jana Šimůnka zájem projevil a
chtěl si ho otestovat. „Jsem si jistý, že bych na bundesligu pořád
měl, ale jednoho dne jsem se prostě probudil a řekl si, že chci být hlavně
šťastný. A já v Německu po devíti letech už šťastný nebyl,“
prozrazuje kapitán stříbrné dvacítky z mistrovství světa do 20 let
v roce 2007 v Kanadě a bundesligový mistr s Wolfsburgem Šimůnek, proč
se rozhodl pro návrat domů.
Docela šok vyměnit po devíti letech německý fotbal za český a
stadiony ve Wolfsburgu, Kaiserslauternu či teď naposledy v Bochumi, kam
chodily desetitisícové návštěvy, zaměnit za pražskou Julisku s komorním
prostředím a pár stovkami fanoušků na tribunách.
Možná, ale já už v Německu opravdu nebyl šťastný. Z fotbalu jsem
neměl radost, netěšil jsem se na tréninky, chyběla mi pohoda, sráželo
vědomí, že přijdu domů, kde mě nikdo nečeká. Jen ten, kdo něco
podobného zažil, ví, o čem mluvím.
Spousta vašich spoluhráčů mluví podobně.
Vím, stýská si Pavel Kadeřábek, takový Martin Fenin situaci nezvládl
vůbec, neboť měl rozhodně na víc. Ani pro mě už to nebylo jednoduché, a
když jsme si navíc v Bochumi nepadli do oka s nizozemským trenérem
Verbeekem, chtěl jsem prostě pryč.
To vám klub nedělal problémy, když jste měl ještě rok platnou
smlouvu?
Vypověděl jsem ji, s tím problém nebyl. Proč by v klubu drželi hráče,
který není šťastný?!
Bez ohledu na peníze, kterých byste vydělal v bundeslize
mnohonásobně víc, než v Dukle?
Pochopitelně že německý fotbal a finance, které se v něm točí, jsou
o něčem úplně jiném, ale peníze ještě nikoho šťastným neudělaly.
A já se teď neuvěřitelně šťastný cítím. Baví mě fotbal, tréninky,
kluci, které mám v Dukle kolem sebe. A soukromý život najednou také…
Zrovna tento týden měla sestra narozeniny a já mohl po letech přijít a
slavit je s ní i celou rodinou.
A tak šťastným je, ať již sportovec či nesportovec, nejen ten, kdo své
fyziologické potřeby může uspokojit, ale především ten, kdo se cítí
bezpečně a dobře v kruhu svých nejbližších, jsou mu oporou, může
s nimi sdílet své pocity, ať již radostné či bolestné, uznávají jej a
podporují.
Zdroj:
https://www.sport.cz/…-navrat.html
http://www.vitalia.cz/…potrebovane/#…
http://www.tc-brno.cz/video-vztah.php
13.04.2021 @ 20:51