Jak je to se štěstím ve sportu i v životě?

Mnozí z nás to zažili; pokřikující rodiče na děti v průběhu tréninků, kteří vidí vlastní ratolest jako budoucí Serenu Wiliamsovou či Lionela Messiho; peníze, slávu, bohatství, ale za cenu abnormální sportovní zátěže jak psychické, tak fyzické. „Problém je v tom, že příprava je dnes vyhnaná na hranice možného,“ říká Jaroslav Větvička, bývalý dlouholetý předseda lékařské komise Českého olympijského výboru. A dodává:
„Všechny sporty posunuly objemy i intenzity až k maximu. A to s sebou přináší i jiné nároky na lékaře. Dříve to bylo hodně o interně, oběhu, o srdci, dneska je to z osmdesáti procent pohybový aparát. Nejčastější jsou postižení pohybového aparátu, ale sportovní výkon a zatížení má pochopitelně i jiné dopady, například na imunitu. Snižuje se obranyschopnost a s tím se zvyšuje náchylnost k tomu, že sportovci mohou chytit například kdejaký virus. Stále častěji se dělají soutěže u stále mladších a mladších kategorií ve všech sportech a svazy to podporují, dotují, rozvíjejí, protože to potřebují. A výsledkem je, že ty děti končí brzo, jsou opotřebované, nerozvinou se a jsou nějakým způsobem poškozené. Na začátku období, které by bylo optimální pro rozvinutí jejich maximální výkonnosti, prostě skončí.“
V devadesátých letech 20. století se v USA realizoval výzkum zaměřený na fenomén sportu a jednotlivé aspekty vnímání sportu v populaci. Zaujal mne jeden ze závěrů výzkumu, a to: „Proč děti a mládež aktivně sportují?“. Závěr poukázal na dvě základní dominující motivační složky:

- radost ze hry

- potřeba někam patřit (potřeba akceptace)

Pro někoho poměrně překvapivě nefiguruje na prvním místě jako hlavní motivační faktor vítězství. Kdo jste se věnovali nebo věnujete sportu, jistě mi dáte za pravdu, že když jste si DOBŘE ZAHRÁLI, ale přesto jste prohráli, prohra nebyla až tak frustrující, někdy byla naopak zcela nepodstatná.
V minulém století americký psycholog Abraham Maslow vytvořil pojetí motivace jako hierarchii potřeb, ve které vysvětluje, že cílem člověka je uspokojení základních potřeb. Nejdůležitější jsou fyziologické potřeby jako spánku, jídla, tepla atd. Následuje bezpečí a jistoty, kdy člověk vyhledává jistoty, stabilitu a spolehlivost. Poté přichází potřeba sounáležitosti a náklonnosti, ve které jde hlavně o to někam a někomu patřit, být přijímán a být milován. Nemůžeme opominout tu týkající se uznání, úcty a sebeúcty. Poslední je potřeba seberealizace.
Tato teorie by se klidně dala aplikovat i na sportovní prostředí i vztahové. V případě, ve vztahu cítíte, že v nejkritičtějších situacích vás druhý člověk nepodrží, vnímáte velkou nejistotu a obrovský stres. Pokud následuje to, že vás ani nevyslechne, ať již v radostných chvílích, v konfliktních či bolestných situacích (havárie, úmrtí), začnete mít nejenom pocit nesounáležitosti, ale přechází to do absence čtvrté potřeby a to sebeúcty a uznání. Ta se může ukazovat i v jemných situacích, jako popřání k svátku, k narozeninám, pochvala a uznání za výkon, poděkování za nějakou službu. Absence potřeby úcty vede pocitům méněcennosti, slabosti, pasivity. Následuje negativita v důsledku nedostatku uspokojení těchto potřeb a člověk zpravidla když necítí ani jistotu, sounáležitost a uznání, tak z daného vztahu odchází.
Podobně je to i ve sportu. Kritický moment ve sportovním vývoji nastupuje v období puberty a adolescence. Dnes není výjimkou vidět vyhořelé šestnáctileté třeba tenisové hráče. Vykazují stejné symptomy jako manažeři po deseti letech tvrdé, intenzivní a stresující práce. Tito hráči se po určitém čase ocitají v krizi. Na cestu vpřed už nemají síly a zpět se není kam vrátit. Chybějí jim základní sociální vazby, které zanedbávali během uplynulého období. Ocitají se jakoby ve vzduchoprázdnu, vytrženi z kořenů. Nepatří nikam. Jejich přirozenou potřebu někam patřit kdosi od počátku ignoroval. Zpočátku to nepřekáželo. Individuální přístup má určitý nádech exkluzivity, který může být příjemný. Později však mnozí za tuto exkluzivitu draze platí. Nejen penězi, ale také ztrátou vztahů – kořenů, které nám pomáhají ustát kritické situace ve sportovní kariéře i v životě a mnohdy i ukončením sportovní kariéry. To dokládá, známý český sportovec, který se rozhodl náhle svou profesionální fotbalovou činnost změnit.

Chtěl jsem být hlavně šťastný. A to už jsem po devíti letech v Německu nebyl, vysvětluje sportovec
Mohl klidně ještě rok v Bochumi zůstat, protože měl smlouvu uzavřenou i na novou sezónu. Anebo se pokusit o návrat na bundesligovou scénu, protože Darmstadt o českého legionáře Jana Šimůnka zájem projevil a chtěl si ho otestovat. „Jsem si jistý, že bych na bundesligu pořád měl, ale jednoho dne jsem se prostě probudil a řekl si, že chci být hlavně šťastný. A já v Německu po devíti letech už šťastný nebyl,“ prozrazuje kapitán stříbrné dvacítky z mistrovství světa do 20 let v roce 2007 v Kanadě a bundesligový mistr s Wolfsburgem Šimůnek, proč se rozhodl pro návrat domů.

Docela šok vyměnit po devíti letech německý fotbal za český a stadiony ve Wolfsburgu, Kaiserslauternu či teď naposledy v Bochumi, kam chodily desetitisícové návštěvy, zaměnit za pražskou Julisku s komorním prostředím a pár stovkami fanoušků na tribunách.
Možná, ale já už v Německu opravdu nebyl šťastný. Z fotbalu jsem neměl radost, netěšil jsem se na tréninky, chyběla mi pohoda, sráželo vědomí, že přijdu domů, kde mě nikdo nečeká. Jen ten, kdo něco podobného zažil, ví, o čem mluvím.

Spousta vašich spoluhráčů mluví podobně.
Vím, stýská si Pavel Kadeřábek, takový Martin Fenin situaci nezvládl vůbec, neboť měl rozhodně na víc. Ani pro mě už to nebylo jednoduché, a když jsme si navíc v Bochumi nepadli do oka s nizozemským trenérem Verbeekem, chtěl jsem prostě pryč.

To vám klub nedělal problémy, když jste měl ještě rok platnou smlouvu?
Vypověděl jsem ji, s tím problém nebyl. Proč by v klubu drželi hráče, který není šťastný?!

Bez ohledu na peníze, kterých byste vydělal v bundeslize mnohonásobně víc, než v Dukle?
Pochopitelně že německý fotbal a finance, které se v něm točí, jsou o něčem úplně jiném, ale peníze ještě nikoho šťastným neudělaly. A já se teď neuvěřitelně šťastný cítím. Baví mě fotbal, tréninky, kluci, které mám v Dukle kolem sebe. A soukromý život najednou také… Zrovna tento týden měla sestra narozeniny a já mohl po letech přijít a slavit je s ní i celou rodinou.

A tak šťastným je, ať již sportovec či nesportovec, nejen ten, kdo své fyziologické potřeby může uspokojit, ale především ten, kdo se cítí bezpečně a dobře v kruhu svých nejbližších, jsou mu oporou, může s nimi sdílet své pocity, ať již radostné či bolestné, uznávají jej a podporují.

Zdroj:

https://www.sport.cz/…-navrat.html

http://www.vitalia.cz/…potrebovane/#…

http://www.tc-brno.cz/video-vztah.php

14.10.2019 @ 01:51