Fit Sports Club |
![]() |
„Přátelství se Štěpánkem je jako bratrství,“ říkal o našem
reprezentantovi jeho spoluhráč ze čtyřhry Ind Paes .„Tenis je jen jeden
z jeho aspektů. Rozumíme si, podporujeme se i v životě.“
Jak hledat ideálního partnera pro čtyřhru a sportovní aktivity? Není
snadné najít dobrého hráče, který bojuje o každý bod. Skvěle se hraje
s tenistou, který rád vzájemně komunikuje. Spoluhráči potřebují
vzájemné povzbuzování, rychlou domluvu na vhodné strategii. V každém
zápase nastanou okamžiky, kdy se třeba nedaří, ztratí se koncentrace.
Jestliže tenista, kterému se nedaří, cítí podporu od svého spoluhráče,
bude schopen se rychleji začít soustředit. V tomto případě je
nejdůležitější důvěra a možnost spolehnout se i v kritických
situacích na toho druhého. Ne vždy však toto nastává a i život se
sportem přináší mnohdy ne příliš ideální situace:
Dvaadvacetiletý student Adam navrhne Petrovi, že si spolu zahrají tenis
následující den v půl deváté ráno. Petr souhlasí a zastaví se pro
Adama v domluvenou hodinu. Po usilovném klepání na dveře, zjistí, že
nikdo není doma. Petr odjede na tenisové kurty, kde potká kamaráda. Ten mu
sdělí, že Adam často nechává lidi, které pozve na tenis, čekat. Bohužel
Petr má zkažené celé dopoledne, protože se Adama nedočká. Když další
den Petr Adamovi sdělí, že u něj byl a na něj čekal, prohlašuje, že
nechá na dveřích vzkaz, že přijde později. Bylo to tak určitě? Nikdy se
to nedozvíme. Za to je však jisté, že Adama nijak nevyvádí z míry, že
někomu překazil program a způsobil zklamání. Neztrácí vůbec čas tím,
že by se vžil do situace druhých. Toto byl příklad z knihy Issabele
Nazare-Aga. Můžeme najít srovnatelné i v reálném životě?
Podobné situace při sportu byly s Radkem, kterého jsem poznal v době
vlastních zdravotních problémů. Ačkoli je to člověk nesmírně
inteligentní, velkým citem pro sociální situace, kterého si lze pouze
vážit, fungování bylo dosti problematické. Domluvili jsme se, že si
zajedeme zalyžovat a vybavení mu zapůjčím. V sobotu dopoledne mu
telefonuji podle domluvy, abychom si upřesnili čas a aby otec mu mohl
seřídit vázání jakou má váhu, velikost lyží atd. Volám v deset,
v jedenáct hodin a nic. Otec, který měl připravenou jinou práci na
zahradě pořád chodí za mnou, doptává se, co má dělat, počkat či jít
dělat svou práci – ovšem mám pořád jedinou odpověď – „volaný
účastník je nedostupný“. Zabité dopoledne dvou lidí, naštvaně tudíž
kolem poledne napíši Radkovi smsku a až po 13 hod. přijde jako by nic
zpráva, že Radek jel s matkou dopoledne někam k rodině.
V jiný den jdu na pohřeb známého. Samo o sobě smutná záležitost,
která člověka psychicky vyčerpá. K večeru telefon, volá Radek, že jede
s dětmi na bazén a saunu, jestli nechci jet. Samozřejmě po této události
jsem rád, že můžu přijít trochu na jiné myšlenky a dát si relax. Po
dobu pobytu v sauně, Radek nemluví rozčileně o ničem jiném než jen
o tom, jak měl jet na školení a že ho špatně informovali o termínu, a
tak tam jel zbytečně. Po tomto setkání s ním, mě bolí hlava jako po
migréně a následující den, jdu na saunu raději znovu a sám. Tento pocit,
že Radka v podstatě nezajímá nic jiného než on sám, že na vás nebere
ohled a mluví jen o sobě, ve vás přetrvává a postupně přerůstá v to,
že se snažíte do sauny chodit sám bez něj. Tyto situace ve vás
vyvolávají negativní pocity, které potlačujete. V době kdy vážně
onemocní váš rodinný příslušník a nakumulují se další problémy, už
nemáte sílu komunikovat stylem, kdy napíšete email, on na něj nereaguje,
sdělí vám ozvu se večer a vy čekáte a nic…tak najednou vybuchnete – a
jak se zachová Radek? Myslíte, že vás vyslechne?
Poslední tečku si Radek svým přístupem za příběhem nakonec udělal sám.
Nabídl jsem mu možnost si přivydělat na letním sportovním kempu a pro jeho
děti bezplatný sportovní týden. Ovšem ve smlouvě s organizátory jsme
měli napsáno, že výši financí obdržíme podle počtu dětí, které se
akce zúčastní. Předem jsem Radka upozornil, že se částka může pohybovat
v určitém rozpětí, tedy její výši přesně neznám, poněvadž předem
nevím, kolik účastníků se akce zúčastní. Druhý den kempu přijde Radek
za mnou ráno, když se rozjíždí organizace dne, že pokud nedostane max.
možnou částku, tak končí s prací na akci. Při všech stresech, které
byly spojeny s tím, že nám nedodali vybavení, které jsme měli mít
zařízeno, nedali nám prostory, které byly domluveny, v tropických
teplotách, tak přijde Radek v tom nejkritičtějším bodu a místo, aby byl
oporou, tak řeší sám sebe. Přišel za mnou, aby se zeptal v případě
nějakých nejasností: jak se věcí mají, jaký je tvůj názor? Nikoli.
Kategoricky, jednoznačně s vámi jedná. Vy ho nezajímáte. Do konce kempu
už se z toho nevzpamatuji, jsem kompletně zaražený, protože to se mi
ještě nikdy za celou dobu činnosti nestalo. Na tolik mě vystresuje, že
čtvrtý den večer zkolabuji a v tomto vlastně pochopím, že o nějaký
tým, děti, kolegu, mu v podstatě nejde a nikdy nešlo.
Jaké může mít důsledky takovéto jednání? Postupně soužití s takovým
člověkem vyvolává u vás agresivitu, úzkost, strach a smutek. Jak
ubíhají měsíce, tíží vás tyto pocity víc a víc. Omezují psychickou
svobodu i svobodné jednání. Organické důsledky záporných emocí se
objevují stále častěji: svalové napětí, úzkost. Ztrácíte důvěru a
zjišťujete, že to souvisí i s jeho způsobem komunikace; neboť když mu
zašlete email neodepíše na něj, když mu zavoláte a třeba v kritické
situaci, kdy máte havarii auta, jste v šoku, nezavolá vám zpět. Mnohdy
Vám sdělí typicky: „ozvu se“. A jak to dopadne? Vy čekáte a nic se
neděje......
V podstatě vám o nic jiného nešlo; aby vás vyslechl, abyste taky měl
v něm oporu a mohl se s ním podělit o radosti a starosti. A ačkoli byste
rád s nim nějak normálně fungoval a komunikoval a víte, že byste měl
s ním promluvit o všech těchto věcech, jelikož znáte jeho reakce, už
předem pociťujete, jako by „knedlík v krku“ a k rozhovoru se úzkostí
ani nedostanete, jelikož ho nejste schopen podstoupit. Na základě
předchozích situací totiž již předvídáte, že vy a váš názor ho
nezajímá. Máte strach. Ztrácíte náladu a chuť do života, sebevědomí,
stanete se protivným a podrážděným. Vaše sebehodnocení klesá,
pochybujete o úplně normálních instinktech a nejčistějších záměrech.
Poněvadž se už nechcete vystavovat těmto záporným pocitům, tak jediným
prostředkem je únik. A až ten vám umožní zbavit se strachu, napětí a
opět nabýt pozitivního myšlení a důvěry v sebe. Obklopen rodinou, která
je vám oporou (vyslechne vás, vzpomene si na váš svátek, narozeniny,
zpětnovazebně komunikuje, projevuje opravdový zájem atd.),ve které se
můžete podělit o radosti i starosti, pak znovu máte možnost vykvést a
radovat se opět života.
Vrátíme-li se zpět k úvodní otázce partnerství ve sportu, tak dotazovat
se v tomto případě je logické: „Byl by Radek dobrý partner do tenisové
čtyřhry? Když by se jeho spoluhráči nedařilo, vzal by odpovědnost a
pomohl by otočit výsledek utkání? Je člověkem, který by bral partnerův
názor, vážil by si ho?“
Dnes hraji tenis pravidelně s partou stejně starých nadšenců. Zvolili mě
kapitánem družstva. Cítím kolem sebe, jak si mě váží. Když hrajeme
čtyřhru, snažíme se vzájemně povzbuzovat. V případě, že se nedaří,
podporujeme se tak, aby se výsledek otočil. Na tréninzích je skvělá
atmosféra. Nedávno měl jeden hráč oslavu narozenin a nemohl se tudíž
přípravy zúčastnit; přesto přijel na kurty 40 km, aby nám přivezl
zákusek z oslavy. Na posledním trénink dorazil nový hráč, který si
chtěl s námi jen zapinkat. Když viděl jakou máme v týmu skvělou
atmosféru, okamžitě se dotázal, zda by v družstvu mohl s námi působit.
Původně jsme byli dva a nyní je nás šest. Komunikujeme pravidelně, když
někdo nemůže, omluví se a případně i sežene za sebe náhradu do
čtyřhry. Najednou máte pocit normality, pocit jistoty. Je to nesmírně
povzbuzující, pozitivní a pokaždé se těšíme na setkání. A tak by to
u sportu i v životě mělo být.....
01.03.2021 @ 13:29