Sport a vztahy: je partnerství ve sportu jako v životě?

„Přátelství se Štěpánkem je jako bratrství,“ říkal o našem reprezentantovi jeho spoluhráč ze čtyřhry Ind Paes .„Tenis je jen jeden z jeho aspektů. Rozumíme si, podporujeme se i v životě.“
Jak hledat ideálního partnera pro čtyřhru a sportovní aktivity? Není snadné najít dobrého hráče, který bojuje o každý bod. Skvěle se hraje s tenistou, který rád vzájemně komunikuje. Spoluhráči potřebují vzájemné povzbuzování, rychlou domluvu na vhodné strategii. V každém zápase nastanou okamžiky, kdy se třeba nedaří, ztratí se koncentrace. Jestliže tenista, kterému se nedaří, cítí podporu od svého spoluhráče, bude schopen se rychleji začít soustředit. V tomto případě je nejdůležitější důvěra a možnost spolehnout se i v kritických situacích na toho druhého. Ne vždy však toto nastává a i život se sportem přináší mnohdy ne příliš ideální situace:
Dvaadvacetiletý student Adam navrhne Petrovi, že si spolu zahrají tenis následující den v půl deváté ráno. Petr souhlasí a zastaví se pro Adama v domluvenou hodinu. Po usilovném klepání na dveře, zjistí, že nikdo není doma. Petr odjede na tenisové kurty, kde potká kamaráda. Ten mu sdělí, že Adam často nechává lidi, které pozve na tenis, čekat. Bohužel Petr má zkažené celé dopoledne, protože se Adama nedočká. Když další den Petr Adamovi sdělí, že u něj byl a na něj čekal, prohlašuje, že nechá na dveřích vzkaz, že přijde později. Bylo to tak určitě? Nikdy se to nedozvíme. Za to je však jisté, že Adama nijak nevyvádí z míry, že někomu překazil program a způsobil zklamání. Neztrácí vůbec čas tím, že by se vžil do situace druhých. Toto byl příklad z knihy Issabele Nazare-Aga. Můžeme najít srovnatelné i v reálném životě?
Podobné situace při sportu byly s Radkem, kterého jsem poznal v době vlastních zdravotních problémů. Ačkoli je to člověk nesmírně inteligentní, velkým citem pro sociální situace, kterého si lze pouze vážit, fungování bylo dosti problematické. Domluvili jsme se, že si zajedeme zalyžovat a vybavení mu zapůjčím. V sobotu dopoledne mu telefonuji podle domluvy, abychom si upřesnili čas a aby otec mu mohl seřídit vázání jakou má váhu, velikost lyží atd. Volám v deset, v jedenáct hodin a nic. Otec, který měl připravenou jinou práci na zahradě pořád chodí za mnou, doptává se, co má dělat, počkat či jít dělat svou práci – ovšem mám pořád jedinou odpověď – „volaný účastník je nedostupný“. Zabité dopoledne dvou lidí, naštvaně tudíž kolem poledne napíši Radkovi smsku a až po 13 hod. přijde jako by nic zpráva, že Radek jel s matkou dopoledne někam k rodině.
V jiný den jdu na pohřeb známého. Samo o sobě smutná záležitost, která člověka psychicky vyčerpá. K večeru telefon, volá Radek, že jede s dětmi na bazén a saunu, jestli nechci jet. Samozřejmě po této události jsem rád, že můžu přijít trochu na jiné myšlenky a dát si relax. Po dobu pobytu v sauně, Radek nemluví rozčileně o ničem jiném než jen o tom, jak měl jet na školení a že ho špatně informovali o termínu, a tak tam jel zbytečně. Po tomto setkání s ním, mě bolí hlava jako po migréně a následující den, jdu na saunu raději znovu a sám. Tento pocit, že Radka v podstatě nezajímá nic jiného než on sám, že na vás nebere ohled a mluví jen o sobě, ve vás přetrvává a postupně přerůstá v to, že se snažíte do sauny chodit sám bez něj. Tyto situace ve vás vyvolávají negativní pocity, které potlačujete. V době kdy vážně onemocní váš rodinný příslušník a nakumulují se další problémy, už nemáte sílu komunikovat stylem, kdy napíšete email, on na něj nereaguje, sdělí vám ozvu se večer a vy čekáte a nic…tak najednou vybuchnete – a jak se zachová Radek? Myslíte, že vás vyslechne?
Poslední tečku si Radek svým přístupem za příběhem nakonec udělal sám. Nabídl jsem mu možnost si přivydělat na letním sportovním kempu a pro jeho děti bezplatný sportovní týden. Ovšem ve smlouvě s organizátory jsme měli napsáno, že výši financí obdržíme podle počtu dětí, které se akce zúčastní. Předem jsem Radka upozornil, že se částka může pohybovat v určitém rozpětí, tedy její výši přesně neznám, poněvadž předem nevím, kolik účastníků se akce zúčastní. Druhý den kempu přijde Radek za mnou ráno, když se rozjíždí organizace dne, že pokud nedostane max. možnou částku, tak končí s prací na akci. Při všech stresech, které byly spojeny s tím, že nám nedodali vybavení, které jsme měli mít zařízeno, nedali nám prostory, které byly domluveny, v tropických teplotách, tak přijde Radek v tom nejkritičtějším bodu a místo, aby byl oporou, tak řeší sám sebe. Přišel za mnou, aby se zeptal v případě nějakých nejasností: jak se věcí mají, jaký je tvůj názor? Nikoli. Kategoricky, jednoznačně s vámi jedná. Vy ho nezajímáte. Do konce kempu už se z toho nevzpamatuji, jsem kompletně zaražený, protože to se mi ještě nikdy za celou dobu činnosti nestalo. Na tolik mě vystresuje, že čtvrtý den večer zkolabuji a v tomto vlastně pochopím, že o nějaký tým, děti, kolegu, mu v podstatě nejde a nikdy nešlo.
Jaké může mít důsledky takovéto jednání? Postupně soužití s takovým člověkem vyvolává u vás agresivitu, úzkost, strach a smutek. Jak ubíhají měsíce, tíží vás tyto pocity víc a víc. Omezují psychickou svobodu i svobodné jednání. Organické důsledky záporných emocí se objevují stále častěji: svalové napětí, úzkost. Ztrácíte důvěru a zjišťujete, že to souvisí i s jeho způsobem komunikace; neboť když mu zašlete email neodepíše na něj, když mu zavoláte a třeba v kritické situaci, kdy máte havarii auta, jste v šoku, nezavolá vám zpět. Mnohdy Vám sdělí typicky: „ozvu se“. A jak to dopadne? Vy čekáte a nic se neděje......
V podstatě vám o nic jiného nešlo; aby vás vyslechl, abyste taky měl v něm oporu a mohl se s ním podělit o radosti a starosti. A ačkoli byste rád s nim nějak normálně fungoval a komunikoval a víte, že byste měl s ním promluvit o všech těchto věcech, jelikož znáte jeho reakce, už předem pociťujete, jako by „knedlík v krku“ a k rozhovoru se úzkostí ani nedostanete, jelikož ho nejste schopen podstoupit. Na základě předchozích situací totiž již předvídáte, že vy a váš názor ho nezajímá. Máte strach. Ztrácíte náladu a chuť do života, sebevědomí, stanete se protivným a podrážděným. Vaše sebehodnocení klesá, pochybujete o úplně normálních instinktech a nejčistějších záměrech. Poněvadž se už nechcete vystavovat těmto záporným pocitům, tak jediným prostředkem je únik. A až ten vám umožní zbavit se strachu, napětí a opět nabýt pozitivního myšlení a důvěry v sebe. Obklopen rodinou, která je vám oporou (vyslechne vás, vzpomene si na váš svátek, narozeniny, zpětnovazebně komunikuje, projevuje opravdový zájem atd.),ve které se můžete podělit o radosti i starosti, pak znovu máte možnost vykvést a radovat se opět života.
Vrátíme-li se zpět k úvodní otázce partnerství ve sportu, tak dotazovat se v tomto případě je logické: „Byl by Radek dobrý partner do tenisové čtyřhry? Když by se jeho spoluhráči nedařilo, vzal by odpovědnost a pomohl by otočit výsledek utkání? Je člověkem, který by bral partnerův názor, vážil by si ho?“
Dnes hraji tenis pravidelně s partou stejně starých nadšenců. Zvolili mě kapitánem družstva. Cítím kolem sebe, jak si mě váží. Když hrajeme čtyřhru, snažíme se vzájemně povzbuzovat. V případě, že se nedaří, podporujeme se tak, aby se výsledek otočil. Na tréninzích je skvělá atmosféra. Nedávno měl jeden hráč oslavu narozenin a nemohl se tudíž přípravy zúčastnit; přesto přijel na kurty 40 km, aby nám přivezl zákusek z oslavy. Na posledním trénink dorazil nový hráč, který si chtěl s námi jen zapinkat. Když viděl jakou máme v týmu skvělou atmosféru, okamžitě se dotázal, zda by v družstvu mohl s námi působit. Původně jsme byli dva a nyní je nás šest. Komunikujeme pravidelně, když někdo nemůže, omluví se a případně i sežene za sebe náhradu do čtyřhry. Najednou máte pocit normality, pocit jistoty. Je to nesmírně povzbuzující, pozitivní a pokaždé se těšíme na setkání. A tak by to u sportu i v životě mělo být.....

 

10.12.2018 @ 04:26