Je nutné si i ve sportu nastavit hranice?

Když jsem se před několika lety rozhodovala, kam profesně směřovat, koketovala jsem s myšlenkou, že bych podstoupila psychologický výcvik. Kamarád psychoterapeut, který se v oblasti práce s psychicky oslabenými pohyboval několik let, mě však varoval: „Jsi hrozně empatická. Musíš si držet odstup. Dávej pozor, aby tě nesežrali emoční upíři.“

Tehdy jsem ten pojem slyšela poprvé. Pobavil mě. Když jsem však nad jeho významem začala pátrat, pochopila jsem, o kom je řeč. A taky jsem pochopila, že takových lidí ze svého okolí znám docela dost. A že se na mě doslova lepí. A ano – vysávají. Prostě upíři.

Mám za to, že tito jedinci vyhledávají specifický druh lidí. Vlastní snad nějakou sondu, podle které poznají, jaká osoba je pro jejich záškodnickou činnost nejvhodnější. Taková osoba musí být především empatická, vnímavá a ochotná naslouchat.

Takže klasický profil ideálního terapeuta. Což o to, terapeut dostane za tu trpělivost zaplaceno. Dokáže navíc nešťastníku porozumět a poskytnout mu adekvátní přístup. Navíc mají terapeuti psychohygienické techniky, které je udržují vůči upírům imunní.

Jenže když není nablízku odborník, upíři své tesáky zatnou do kohokoliv, kdo aspekty empatie, vnímavosti a naslouchání splňuje. Tyto milé vlastnosti se tak mohou stát poněkud kontraproduktiv­ními. Kontakt s lidmi, kteří život zasvětili nadávání na svět, lidi a vůbec celou existenci, dá pořádně zabrat.

Tady máš mou hromadu hnoje
Po setkání s nimi jste unavení, apatičtí a deprimovaní. Jejich nastavení se šíří jako mor. I když si říkáte, že vaši dobrou náladu nemůže nikdo pokazit, emočním upírům se to daří rafinovaně. Hrají na strunu vaší citlivosti. Poté, co se vypovídají, se jim zpravidla trochu uleví. Vy však máte dojem, že nesete tíhu několika kilogramů emočního balastu.

„Andy, budeš mít teď někdy čas?“ zjišťovala vždy žalostným tónem jedna ze známých, na kterou by charakteristika emočního upíra seděla jako zadek na hrnec. Píšu v minulém čase ne proto, že by se změnila, ale proto, že jsem s ní přerušila kontakt. Neměla jsem totiž kapacitu, abych během setkání pokaždé poslouchala monolog.

Jednou to byla šílená práce, podruhé zdravotní problémy, potřetí špatná finanční situace, počtvrté rozchod s přítelem (a já se mu ani nedivím)… Byla jsem zavalena stížnostmi nebo nadávkami, které však měly být adresovány někomu úplně jinému. „S tebou je to tak fajn,“ končila pak známá, když na mě vysypala dostatečnou hromadu duševního hnoje. „Ty mi tak rozumíš, tobě můžu všechno říct…“ Já jen apaticky kývala hlavou – na víc jsem se prostě nezmohla. Vnitřně se ve mně přitom praly dva přístupy.

Na jednu stranu mi bylo Katky líto. Skutečně se neměla komu vypovídat. Já byla zřejmě jediná, kdo tyhle litanie dokázal snášet. Svým způsobem jsem se cítila ušlechtile. Brala jsem to jako dobrý skutek. Na druhou stranu jsem však z každého setkání přicházela domů v hrozném stavu. Psychicky ubitá. Jako by ze mě známá vysála všechny pozitivní emoce.

Poslouchat dvě hodiny systematického stěžování by vyčerpalo i trénovaného terapeuta. Že s tím však budu muset něco dělat, mi došlo ve chvíli, kdy jsem se už poněkolikáté přistihla při vymýšlení vhodné výmluvy, proč setkání zrušit. Nechtěla jsem jednat nečestně a Katku jsem tedy konfrontovala přibližně následovně: „Ráda ti naslouchám a vážím si, že se mi svěřuješ. Mám však dojem, že naše setkávání jsou jednostranná. Potřebuji vlastní prostor, ráda bych taky něco řekla....…“

Ačkoliv jsem argumentaci pojala podle tradičního diplomatického modelu nenásilné komunikace, nevedla moje snaha k dobrému výsledku. Byla jsem obviněna, že se snažím lidi měnit, že jsem necitlivá… Většinou totiž mluvila kamarádka, řešily se její problémy a na základě reakce jsem se utvrdila, že jednám s emočním vysavačem. No a nedej bože, když potřebujete i vy, aby vás dotyčný vyslechl či podpořil..najednou dělá úkoly s dětmi, přijde unavený z práce…ale vy samozřejmě jste k dispozici za každých okolností. Tito lidé si ve svém zatuchlém světě vyloženě libují a jakákoli snaha poukázat na jejich jednostranný přístup na ně působí jako… no, jak sluneční světlo na upíra.
A někde tehdy jsem se taky rozhodla, že emočním upírům už ve svém životě nebudu dávat prostor. Na to se mám moc ráda. Kladla jsem si otázky: Proč to dělám? Jaký přínos ten člověk pro mě má? Zajímá se o to co dělám? Snaží se dodržet slovo, slib? Podrží mě v kritické situaci? Vzpomene si když mám narozeniny? A najednou jsem pochopila – že nejde jen zde o psychickou pohodu – i z čistě racionálního hlediska není pro mě kontakt s takovými lidmi efektivní.

Nastavit hranice
Pokud jste ve výše uvedených příkladech našli podobnost s některými případy ve svém okolí, pak je načase přehodnotit postoj. Pokud nejste profesionál, který má v popisu práce tahat lidi z psychických bažin, zaměřte se víc na sebe a své potřeby. Může to být zpočátku těžké a může vás hryzat svědomí. Je to však klam.

Emoční upíři si vybírají pro své řádění právě lidi, kteří mají silné prosociální cítění. Vědí, že se jim budete věnovat. Nakydají na vás nejen svoje problémy, ale zpravidla začnou útočit i na vaši vlastní iniciativu. Tak jeden z mých známých upírů pravidelně shazoval moje pracovní výsledky. To, že sám žil na podpoře, jen hovořilo pro prachobyčejnou závist, která jeho chování motivovala. Taky jsem se s ním brzy rozloučila.

https://psychologie.cz/emocni-upiri/

A jak je to s hranicemi ve sportu?

Každý trenér pokud má na starosti svěřence by měl si nastavit hranice. Může totiž nastat chvíle, kdy hráč hraniče překročí, a učitel či trenér mu bez emocí má ukázat, kde jsou mantinely, které žák přehlédl nebo je jen zkouší. Díky malému trestu nebo upozornění si svěřenec uvědomí, že to či ono nemá dělat. Trest má mírně znevýhodnit nevhodné chování a fungovat i zároveň jako sociální i učení pro ostatní. Avšak kde jsou hranice samotného sportu či samotných výkonů? Kondiční trenér z fakulty sportovních studií Jan Cacek si myslí, že výkonnost vrcholových sportovců ještě poroste.Vrcholový sport je jako droga a jeho profesionalizace dál než kdykoliv předtím. Na hranici lidských výkonů jsme se podle něj ale ještě zdaleka nedostali. Stojí za tím lepší poznání fungování lidského těla i nové technologie. Coby vedoucí oddělení atletiky na Fakultě sportovních studií MU běžným lidem nicméně radí hlavně chodit, nejlépe svižně.

Jak je možné, že se pořád ještě posouvá výkonnost sportovců třeba v atletice. Nastavení řady sportů se už desítky lety tolik nemění, ale hranice se pořád překonávají.
Těch faktorů je spousta. Velkou roli hraje zlepšování metodiky tréninku, zpřesňuje se plánování, a to na základě stále přibývajících vědeckých poznatků. Týká se to hlavně sportů, ve kterých se pohybuje velké množství lidí, jako je právě atletika, cyklistika nebo fotbal. Druhá věc, která se dřív příliš neřešila a dnes vede k velkým pokrokům ve výkonnosti, je regenerace. Ve vrcholovém sportu je potřeba co nejrychleji zregenerovat mezi tréninkovými jednotkami tak, aby došlo k pozitivním adaptacím, tedy aby se člověk pořád zlepšoval.

Takže se hledají cesty, jak dobu mezi tréninky co nejvíc zkracovat?
Přesně tak. Ať už legální nebo nelegální cestou. Legálně můžete dosáhnout zkrácení v řádu několika procent. Docílíte toho třeba zrovna teď populární kryoterapií – rychlé a dokážou regeneraci zkrátit až na polovinu.

Je to pak opravdu tak zásadní rozdíl?
Pro lidi, co se nepohybují ve sportu, rád uvádím příklad z hudby. Představte si jednoho pianistu, který by za deset let zvládl cvičit pět tisíc hodin, a druhého pianistu, který by ve stejném období strávil u klavíru deset tisíc hodin. Pokud by měli přibližně stejné předpoklady, který bude lepší? Se sportem je stejné. Když můžete regenerovat rychleji a trénovat víc, na výsledku se to pozná.

Nedostávají se ale profesionální sportovci na hranice toho, kde už je to jedno kolik mají natrénováno?
To je velmi individuální. Všechny nás limituje naše genetická výbava. Každý máme svůj strop někde trochu jinde. V dnešním vrcholovém sportu se každopádně často jde i za hranu. Proto se dnes u sportovců víc setkáváme s předčasnými úmrtími nebo s trvalým poškozením zdraví. I když sám spoustu špičkových sportovců trénuju, tak naprosto souhlasím s tím, že očekávat, že dnešní vrcholový sportovec bude v 50 letech naprosto zdravý, je naivní. Jsou samozřejmě sporty, kde to možné je, ale vrcholový sport obecně není něco, co by se dalo považovat za zdravý životní styl.

Vlastně si ničí tělo.
Je to tak a nemusí to nutně být jen vrcholový sport. Jako běžec jsem se na vrchol nikdy nedostal, ale běhával jsem, jak říkávám, před 30 kily středně dlouhé tratě, týdně tak 70 kilometrů. To s ohledem na kilometráž maratonců nebo některých mílařů není vůbec nic a i tak jsem si naprosto jistý, že mám výrazně poškozené chrupavky a kloubní systém.
Realizace pohybových aktivit od určité intenzity, a to je skutečně vědecký fakt, vytváří určité typy závislosti. Pak to prostě a jednoduše potřebujete.

Jaký to pak má ale smysl?
Sport si člověk většinou asociuje právě se zdravím. Vrcholový sport je droga. Realizace pohybových aktivit od určité intenzity, a to je skutečně vědecký fakt, vytváří určité typy závislosti. Pak to prostě a jednoduše potřebujete.

Rýsuje se na obzoru viditelná hranice, kam je lidstvo schopné výkony posouvat?
Prostor je ještě velký. Těch momentů, kdy někteří odborníci tvrdili, že výkon na tu a tu disciplínu třeba v atletice už nelze posouvat, tu bylo mnoho a vždycky hranici někdo dřív nebo později překonal. Není to ale jen o fyzické stránce. Před 50 lety nikdo nepředpokládal, že běžci a atleti budou běhat po površích typu mondo nebo v tretrách, které váží pod sto gramů. Nepomáhají nám tedy jen lepší tréninky, ale i technologie. Stejně tak se mění lidská fyziologie. Není to tak dlouho, co průměrný Čech měřil o deset centimetrů méně než dnes. Pro vybrané sporty jako volejbal, basketbal a mnohé další je to naprosto zásadní faktor.

Funguje vrcholový sport jako inspirace pro ten kondiční?
Určitě ano. Příklady táhnou. Při jedné základní škole trénuju malé atlety a hned po nás má pravidelně trénink judo. Dřív jsem míval třicet dětí a oni byli rádi, když jich bylo deset. Teď po olympiádě jich mám dvacet, protože jsme neměli žádný velký úspěch, a oni jich tam mají čtyřicet. Zní to skoro neuvěřitelně, ale tyhle boomy fungují, a když toho sport dobře využije, může z toho profitovat řadu let.

Mezi vaše klienty dnes patří fotbalová Zbrojovka, boxer Tomáš Hron či mnozí atleti. Jak jste se vlastně dostal k tomu, že se věnujete kondičními tréninku vrcholových sportovců?
Poměrně brzo už při studiu na vysoké škole jsem se oženil a bylo potřeba se něčím živit. A protože jsem věděl, že po svatbě už nebude tolik času na závodění a uměl jsem si spočítat, že do reprezentace to asi nedotáhnu, vrhl jsem se do trénování. Asi dvacet hodin týdně jsem se věnoval malým atletům, bavilo mě to a postupně jsem z některých vychoval reprezentanty v různých disciplínách. Odtud už bylo kousek k rozvíjejícímu se kondičními tréninku. Postupně se scházely nabídky, a tak se to nějak vyvinulo.

Jak moc je běžné, že má sportovec vedle hlavního trenéra ještě někoho dalšího na kondici?
V řadě sportu to oddělené není dodnes. Třeba v atletice nebo cyklistice. Nicméně v takových sportech jako fotbal nebo hokej, je to už zas velmi běžná věc, protože struktura sportovního výkonu je tak široká, že obsáhnout ji jedním trenérem není možné. Taktika, technika, kondice – to nemůže v top sportech pro celý tým dělat jeden člověk. Dnes je už ale situace dokonce taková, že za námi na fakultu chodí i trenéři ze sportů s menším finančním zázemím, a prosí nás o nějaké tipy na studenty a absolventy, kteří by jim s tím pomohli.U kolek­tivních sportů je problém, že řada hráčů je na 80 procentech svých limitů. Kdyby se s nimi individuálně pracovalo, posunuli by se.

Jak vypadá práce kondičního trenéra? Představuju si to tak, že třeba víte, že nějaký fotbalový hráč běhá pomalu nebo nevydrží běžet dost dlouho a na zlepšení se s ním zaměříte.
To je jen jedna složka práce. U fotbalu samozřejmě trénujeme hlavně hromadně s celým týmem. Můžete ale s hráči individuálně ať už v sezoně nebo v přípravě dolaďovat jejich kondici podle toho, co vychází ze sportovní diagnostiky. Každý hráč několikrát za sezonu podstoupí testování klíčových schopností – ve fotbale je to třeba akcelerační rychlost na pět, deset a třicet metrů, rychlost změny směru, vytrvalostní schopnosti a tak dále. Já na základě výsledků doporučím nějakou strategii, co dělat, aby byl konkurenceschop­nější a prodal to, na co má. U kolektivních sportů je obecně problém, že řada hráčů je na 70 až 80 procentech svých limitů, a kdyby se s nimi individuálně pracovalo, bylo by možné je posunout dál.

Pracujete pak s hráčem přímo nebo od vás dostane jen plán?
Správná je kombinace obojího. Ideální je vypracovat střednědobý plán v řádech týdnů a měsíců a v některých fázích vše s hráčem reálně projít a kontrolovat ho, abyste měl jistotu, že to dělá technicky správně, že mechanika pohybů je dobrá. Samozřejmě ale nemůžete být u každého tréninku každého hráče. To u fotbalového týmu o dvaceti hráčích není prostě možné.

Jak moc při tom všem musíte rozumět danému sportu?
Musím určitě vědět, jaká je charakteristika zatížení v daném sportu. Úplně jinak bude vypadat příprava běžce na sto metrů a jinak příprava cyklisty, který jezdí sedmihodinové etapové závody. Vždycky když s někým začínám pracovat, tak je dobré nastudovat si teorii kolem jeho sportu, abych věděl, jaká je struktura podávaného výkonu, jaké somatotypy se tam prosazují, jakých hodnot v různých testech sportovci dosahují, jaké pohyby potřebují a tak dále. Až na to pak aplikuju zásady tréninku.

Jak rychle se vědecké poznatky o sportu dostávají do tréninkové praxe? Nosíte si věci z fakulty na hřiště?
Bylo by to krásné, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Mám k tomu jeden takový příklad. Už nějakých patnáct let existují studie o pozitivním vlivu dynamického strečinku aplikovaného bezprostředně před výkonem. Dříve byl ale mezi sportovci zvyk, že se před tréninkem nebo soutěží aplikoval statický strečink. To znamená výdrže v konkrétních polohách. Postupně se ale ukázalo, že strategie s aplikací statického strečinku před výkonem je scestná. V top světových klubech se dynamický strečink začal aplikovat díky progresivním trenérům třeba s dvou tříletým zpožděním, když jsem ale před devíti lety nastupoval Zbrojovku, měl jsem s tím spojený zajímavý zážitek. Na prvním tréninku jsem začal dělat dynamický a náhodou tam byl kameraman České televize, který vše natáčel. Když jsme dělali asi třetí cvik, kapitán mužstva najednou sebral ručník a hodil ho přes kameru se slovy, že tuhle šaškárnu točit nebudeme, že by se Zbrojovce všichni smáli. Musel jsem mu pak složitě vysvětlovat, že se to ve světě už dávno dělá, ať se podívá na Youtube na rozcvičky Barcelony nebo Real Madridu. A i když si to potvrdil, tak pořád pochyboval. Změny prostě potřebují čas a vysvětlení. Dneska už rozcvičku statickým strečinkem uvidíte spíš jen u rekreačních sportovců.

Jak velkou roli hraje ve výkonu sportovce genetická výbava?
Třeba v somatické oblasti je to opravdu zásadní. Když máte malé rodiče a dědečky a babičky, tak velmi pravděpodobně nebudete vysoký, i kdybyste se rozkrájel. A tím pádem šanci prosadit se třeba v basketbalu nebo volejbalu máte minimální. Podobně je to se skladbou svalových vláken, která rozhoduje o tom, jestli budete dobrý na sporty rychlostní a silové. Teď mluvíme samozřejmě o vrcholových sportovcích.


Zdroj: https://www.em.muni.cz/…v-nedohlednu
 

07.08.2020 @ 11:57