Fit Sports Club |
![]() |
Když jsem se před několika lety rozhodovala, kam profesně směřovat,
koketovala jsem s myšlenkou, že bych podstoupila psychologický výcvik.
Kamarád psychoterapeut, který se v oblasti práce s psychicky oslabenými
pohyboval několik let, mě však varoval: „Jsi hrozně empatická. Musíš si
držet odstup. Dávej pozor, aby tě nesežrali emoční upíři.“
Tehdy jsem ten pojem slyšela poprvé. Pobavil mě. Když jsem však nad jeho
významem začala pátrat, pochopila jsem, o kom je řeč. A taky jsem
pochopila, že takových lidí ze svého okolí znám docela dost. A že se na
mě doslova lepí. A ano – vysávají. Prostě upíři.
Mám za to, že tito jedinci vyhledávají specifický druh lidí. Vlastní snad
nějakou sondu, podle které poznají, jaká osoba je pro jejich záškodnickou
činnost nejvhodnější. Taková osoba musí být především empatická,
vnímavá a ochotná naslouchat.
Takže klasický profil ideálního terapeuta. Což o to, terapeut dostane za
tu trpělivost zaplaceno. Dokáže navíc nešťastníku porozumět a poskytnout
mu adekvátní přístup. Navíc mají terapeuti psychohygienické techniky,
které je udržují vůči upírům imunní.
Jenže když není nablízku odborník, upíři své tesáky zatnou do
kohokoliv, kdo aspekty empatie, vnímavosti a naslouchání splňuje. Tyto milé
vlastnosti se tak mohou stát poněkud kontraproduktivními. Kontakt s lidmi,
kteří život zasvětili nadávání na svět, lidi a vůbec celou existenci,
dá pořádně zabrat.
Tady máš mou hromadu hnoje
Po setkání s nimi jste unavení, apatičtí a deprimovaní. Jejich nastavení
se šíří jako mor. I když si říkáte, že vaši dobrou náladu nemůže
nikdo pokazit, emočním upírům se to daří rafinovaně. Hrají na strunu
vaší citlivosti. Poté, co se vypovídají, se jim zpravidla trochu uleví. Vy
však máte dojem, že nesete tíhu několika kilogramů emočního balastu.
„Andy, budeš mít teď někdy čas?“ zjišťovala vždy žalostným tónem
jedna ze známých, na kterou by charakteristika emočního upíra seděla jako
zadek na hrnec. Píšu v minulém čase ne proto, že by se změnila, ale
proto, že jsem s ní přerušila kontakt. Neměla jsem totiž kapacitu, abych
během setkání pokaždé poslouchala monolog.
Jednou to byla šílená práce, podruhé zdravotní problémy, potřetí
špatná finanční situace, počtvrté rozchod s přítelem (a já se mu ani
nedivím)… Byla jsem zavalena stížnostmi nebo nadávkami, které však měly
být adresovány někomu úplně jinému. „S tebou je to tak fajn,“
končila pak známá, když na mě vysypala dostatečnou hromadu duševního
hnoje. „Ty mi tak rozumíš, tobě můžu všechno říct…“ Já jen
apaticky kývala hlavou – na víc jsem se prostě nezmohla. Vnitřně se ve
mně přitom praly dva přístupy.
Na jednu stranu mi bylo Katky líto. Skutečně se neměla komu vypovídat. Já
byla zřejmě jediná, kdo tyhle litanie dokázal snášet. Svým způsobem jsem
se cítila ušlechtile. Brala jsem to jako dobrý skutek. Na druhou stranu jsem
však z každého setkání přicházela domů v hrozném stavu. Psychicky
ubitá. Jako by ze mě známá vysála všechny pozitivní emoce.
Poslouchat dvě hodiny systematického stěžování by vyčerpalo
i trénovaného terapeuta. Že s tím však budu muset něco dělat, mi došlo
ve chvíli, kdy jsem se už poněkolikáté přistihla při vymýšlení vhodné
výmluvy, proč setkání zrušit. Nechtěla jsem jednat nečestně a Katku jsem
tedy konfrontovala přibližně následovně: „Ráda ti naslouchám a vážím
si, že se mi svěřuješ. Mám však dojem, že naše setkávání jsou
jednostranná. Potřebuji vlastní prostor, ráda bych taky něco
řekla....…“
Ačkoliv jsem argumentaci pojala podle tradičního diplomatického modelu
nenásilné komunikace, nevedla moje snaha k dobrému výsledku. Byla jsem
obviněna, že se snažím lidi měnit, že jsem necitlivá… Většinou totiž
mluvila kamarádka, řešily se její problémy a na základě reakce jsem se
utvrdila, že jednám s emočním vysavačem. No a nedej bože, když
potřebujete i vy, aby vás dotyčný vyslechl či podpořil..najednou dělá
úkoly s dětmi, přijde unavený z práce…ale vy samozřejmě jste
k dispozici za každých okolností. Tito lidé si ve svém zatuchlém světě
vyloženě libují a jakákoli snaha poukázat na jejich jednostranný přístup
na ně působí jako… no, jak sluneční světlo na upíra.
A někde tehdy jsem se taky rozhodla, že emočním upírům už ve svém
životě nebudu dávat prostor. Na to se mám moc ráda. Kladla jsem si otázky:
Proč to dělám? Jaký přínos ten člověk pro mě má? Zajímá se o to co
dělám? Snaží se dodržet slovo, slib? Podrží mě v kritické situaci?
Vzpomene si když mám narozeniny? A najednou jsem pochopila – že nejde jen
zde o psychickou pohodu – i z čistě racionálního hlediska není pro
mě kontakt s takovými lidmi efektivní.
Nastavit hranice
Pokud jste ve výše uvedených příkladech našli podobnost s některými
případy ve svém okolí, pak je načase přehodnotit postoj. Pokud nejste
profesionál, který má v popisu práce tahat lidi z psychických bažin,
zaměřte se víc na sebe a své potřeby. Může to být zpočátku těžké a
může vás hryzat svědomí. Je to však klam.
Emoční upíři si vybírají pro své řádění právě lidi, kteří mají
silné prosociální cítění. Vědí, že se jim budete věnovat. Nakydají na
vás nejen svoje problémy, ale zpravidla začnou útočit i na vaši vlastní
iniciativu. Tak jeden z mých známých upírů pravidelně shazoval moje
pracovní výsledky. To, že sám žil na podpoře, jen hovořilo pro
prachobyčejnou závist, která jeho chování motivovala. Taky jsem se s ním
brzy rozloučila.
https://psychologie.cz/emocni-upiri/
A jak je to s hranicemi ve sportu?
Každý trenér pokud má na starosti svěřence by měl si nastavit hranice.
Může totiž nastat chvíle, kdy hráč hraniče překročí, a učitel či
trenér mu bez emocí má ukázat, kde jsou mantinely, které žák přehlédl
nebo je jen zkouší. Díky malému trestu nebo upozornění si svěřenec
uvědomí, že to či ono nemá dělat. Trest má mírně znevýhodnit nevhodné
chování a fungovat i zároveň jako sociální i učení pro ostatní.
Avšak kde jsou hranice samotného sportu či samotných výkonů? Kondiční
trenér z fakulty sportovních studií Jan Cacek si myslí, že výkonnost
vrcholových sportovců ještě poroste.Vrcholový sport je jako droga a jeho
profesionalizace dál než kdykoliv předtím. Na hranici lidských výkonů
jsme se podle něj ale ještě zdaleka nedostali. Stojí za tím lepší
poznání fungování lidského těla i nové technologie. Coby vedoucí
oddělení atletiky na Fakultě sportovních studií MU běžným lidem
nicméně radí hlavně chodit, nejlépe svižně.
Jak je možné, že se pořád ještě posouvá výkonnost sportovců
třeba v atletice. Nastavení řady sportů se už desítky lety tolik
nemění, ale hranice se pořád překonávají.
Těch faktorů je spousta. Velkou roli hraje zlepšování metodiky tréninku,
zpřesňuje se plánování, a to na základě stále přibývajících
vědeckých poznatků. Týká se to hlavně sportů, ve kterých se pohybuje
velké množství lidí, jako je právě atletika, cyklistika nebo fotbal.
Druhá věc, která se dřív příliš neřešila a dnes vede k velkým
pokrokům ve výkonnosti, je regenerace. Ve vrcholovém sportu je potřeba co
nejrychleji zregenerovat mezi tréninkovými jednotkami tak, aby došlo
k pozitivním adaptacím, tedy aby se člověk pořád zlepšoval.
Takže se hledají cesty, jak dobu mezi tréninky co nejvíc
zkracovat?
Přesně tak. Ať už legální nebo nelegální cestou. Legálně můžete
dosáhnout zkrácení v řádu několika procent. Docílíte toho třeba zrovna
teď populární kryoterapií – rychlé a dokážou regeneraci zkrátit až
na polovinu.
Je to pak opravdu tak zásadní rozdíl?
Pro lidi, co se nepohybují ve sportu, rád uvádím příklad z hudby.
Představte si jednoho pianistu, který by za deset let zvládl cvičit pět
tisíc hodin, a druhého pianistu, který by ve stejném období strávil
u klavíru deset tisíc hodin. Pokud by měli přibližně stejné
předpoklady, který bude lepší? Se sportem je stejné. Když můžete
regenerovat rychleji a trénovat víc, na výsledku se to pozná.
Nedostávají se ale profesionální sportovci na hranice toho, kde už
je to jedno kolik mají natrénováno?
To je velmi individuální. Všechny nás limituje naše genetická výbava.
Každý máme svůj strop někde trochu jinde. V dnešním vrcholovém sportu
se každopádně často jde i za hranu. Proto se dnes u sportovců víc
setkáváme s předčasnými úmrtími nebo s trvalým poškozením zdraví.
I když sám spoustu špičkových sportovců trénuju, tak naprosto souhlasím
s tím, že očekávat, že dnešní vrcholový sportovec bude v 50 letech
naprosto zdravý, je naivní. Jsou samozřejmě sporty, kde to možné je, ale
vrcholový sport obecně není něco, co by se dalo považovat za zdravý
životní styl.
Vlastně si ničí tělo.
Je to tak a nemusí to nutně být jen vrcholový sport. Jako běžec jsem se na
vrchol nikdy nedostal, ale běhával jsem, jak říkávám, před 30 kily
středně dlouhé tratě, týdně tak 70 kilometrů. To s ohledem na
kilometráž maratonců nebo některých mílařů není vůbec nic a i tak
jsem si naprosto jistý, že mám výrazně poškozené chrupavky a kloubní
systém.
Realizace pohybových aktivit od určité intenzity, a to je skutečně
vědecký fakt, vytváří určité typy závislosti. Pak to prostě a
jednoduše potřebujete.
Jaký to pak má ale smysl?
Sport si člověk většinou asociuje právě se zdravím. Vrcholový sport je
droga. Realizace pohybových aktivit od určité intenzity, a to je skutečně
vědecký fakt, vytváří určité typy závislosti. Pak to prostě a
jednoduše potřebujete.
Rýsuje se na obzoru viditelná hranice, kam je lidstvo schopné výkony
posouvat?
Prostor je ještě velký. Těch momentů, kdy někteří odborníci tvrdili,
že výkon na tu a tu disciplínu třeba v atletice už nelze posouvat, tu bylo
mnoho a vždycky hranici někdo dřív nebo později překonal. Není to ale jen
o fyzické stránce. Před 50 lety nikdo nepředpokládal, že běžci a
atleti budou běhat po površích typu mondo nebo v tretrách, které váží
pod sto gramů. Nepomáhají nám tedy jen lepší tréninky, ale
i technologie. Stejně tak se mění lidská fyziologie. Není to tak dlouho,
co průměrný Čech měřil o deset centimetrů méně než dnes. Pro vybrané
sporty jako volejbal, basketbal a mnohé další je to naprosto zásadní
faktor.
Funguje vrcholový sport jako inspirace pro ten kondiční?
Určitě ano. Příklady táhnou. Při jedné základní škole trénuju malé
atlety a hned po nás má pravidelně trénink judo. Dřív jsem míval třicet
dětí a oni byli rádi, když jich bylo deset. Teď po olympiádě jich mám
dvacet, protože jsme neměli žádný velký úspěch, a oni jich tam mají
čtyřicet. Zní to skoro neuvěřitelně, ale tyhle boomy fungují, a když
toho sport dobře využije, může z toho profitovat řadu let.
Mezi vaše klienty dnes patří fotbalová Zbrojovka, boxer Tomáš Hron
či mnozí atleti. Jak jste se vlastně dostal k tomu, že se věnujete
kondičními tréninku vrcholových sportovců?
Poměrně brzo už při studiu na vysoké škole jsem se oženil a bylo potřeba
se něčím živit. A protože jsem věděl, že po svatbě už nebude tolik
času na závodění a uměl jsem si spočítat, že do reprezentace to asi
nedotáhnu, vrhl jsem se do trénování. Asi dvacet hodin týdně jsem se
věnoval malým atletům, bavilo mě to a postupně jsem z některých vychoval
reprezentanty v různých disciplínách. Odtud už bylo kousek
k rozvíjejícímu se kondičními tréninku. Postupně se scházely nabídky,
a tak se to nějak vyvinulo.
Jak moc je běžné, že má sportovec vedle hlavního trenéra ještě
někoho dalšího na kondici?
V řadě sportu to oddělené není dodnes. Třeba v atletice nebo cyklistice.
Nicméně v takových sportech jako fotbal nebo hokej, je to už zas velmi
běžná věc, protože struktura sportovního výkonu je tak široká, že
obsáhnout ji jedním trenérem není možné. Taktika, technika, kondice –
to nemůže v top sportech pro celý tým dělat jeden člověk. Dnes je už
ale situace dokonce taková, že za námi na fakultu chodí i trenéři ze
sportů s menším finančním zázemím, a prosí nás o nějaké tipy na
studenty a absolventy, kteří by jim s tím pomohli.U kolektivních sportů
je problém, že řada hráčů je na 80 procentech svých limitů. Kdyby se
s nimi individuálně pracovalo, posunuli by se.
Jak vypadá práce kondičního trenéra? Představuju si to tak, že
třeba víte, že nějaký fotbalový hráč běhá pomalu nebo nevydrží
běžet dost dlouho a na zlepšení se s ním zaměříte.
To je jen jedna složka práce. U fotbalu samozřejmě trénujeme hlavně
hromadně s celým týmem. Můžete ale s hráči individuálně ať už
v sezoně nebo v přípravě dolaďovat jejich kondici podle toho, co
vychází ze sportovní diagnostiky. Každý hráč několikrát za sezonu
podstoupí testování klíčových schopností – ve fotbale je to třeba
akcelerační rychlost na pět, deset a třicet metrů, rychlost změny směru,
vytrvalostní schopnosti a tak dále. Já na základě výsledků doporučím
nějakou strategii, co dělat, aby byl konkurenceschopnější a prodal to, na
co má. U kolektivních sportů je obecně problém, že řada hráčů je na
70 až 80 procentech svých limitů, a kdyby se s nimi individuálně
pracovalo, bylo by možné je posunout dál.
Pracujete pak s hráčem přímo nebo od vás dostane jen
plán?
Správná je kombinace obojího. Ideální je vypracovat střednědobý plán
v řádech týdnů a měsíců a v některých fázích vše s hráčem
reálně projít a kontrolovat ho, abyste měl jistotu, že to dělá technicky
správně, že mechanika pohybů je dobrá. Samozřejmě ale nemůžete být
u každého tréninku každého hráče. To u fotbalového týmu o dvaceti
hráčích není prostě možné.
Jak moc při tom všem musíte rozumět danému sportu?
Musím určitě vědět, jaká je charakteristika zatížení v daném sportu.
Úplně jinak bude vypadat příprava běžce na sto metrů a jinak příprava
cyklisty, který jezdí sedmihodinové etapové závody. Vždycky když
s někým začínám pracovat, tak je dobré nastudovat si teorii kolem jeho
sportu, abych věděl, jaká je struktura podávaného výkonu, jaké somatotypy
se tam prosazují, jakých hodnot v různých testech sportovci dosahují,
jaké pohyby potřebují a tak dále. Až na to pak aplikuju zásady
tréninku.
Jak rychle se vědecké poznatky o sportu dostávají do tréninkové
praxe? Nosíte si věci z fakulty na hřiště?
Bylo by to krásné, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Mám k tomu
jeden takový příklad. Už nějakých patnáct let existují studie
o pozitivním vlivu dynamického strečinku aplikovaného bezprostředně před
výkonem. Dříve byl ale mezi sportovci zvyk, že se před tréninkem nebo
soutěží aplikoval statický strečink. To znamená výdrže v konkrétních
polohách. Postupně se ale ukázalo, že strategie s aplikací statického
strečinku před výkonem je scestná. V top světových klubech se dynamický
strečink začal aplikovat díky progresivním trenérům třeba s dvou
tříletým zpožděním, když jsem ale před devíti lety nastupoval
Zbrojovku, měl jsem s tím spojený zajímavý zážitek. Na prvním tréninku
jsem začal dělat dynamický a náhodou tam byl kameraman České televize,
který vše natáčel. Když jsme dělali asi třetí cvik, kapitán mužstva
najednou sebral ručník a hodil ho přes kameru se slovy, že tuhle šaškárnu
točit nebudeme, že by se Zbrojovce všichni smáli. Musel jsem mu pak
složitě vysvětlovat, že se to ve světě už dávno dělá, ať se podívá
na Youtube na rozcvičky Barcelony nebo Real Madridu. A i když si to
potvrdil, tak pořád pochyboval. Změny prostě potřebují čas a
vysvětlení. Dneska už rozcvičku statickým strečinkem uvidíte spíš jen
u rekreačních sportovců.
Jak velkou roli hraje ve výkonu sportovce genetická
výbava?
Třeba v somatické oblasti je to opravdu zásadní. Když máte malé rodiče
a dědečky a babičky, tak velmi pravděpodobně nebudete vysoký, i kdybyste
se rozkrájel. A tím pádem šanci prosadit se třeba v basketbalu nebo
volejbalu máte minimální. Podobně je to se skladbou svalových vláken,
která rozhoduje o tom, jestli budete dobrý na sporty rychlostní a silové.
Teď mluvíme samozřejmě o vrcholových sportovcích.
Zdroj: https://www.em.muni.cz/…v-nedohlednu
28.02.2021 @ 17:18