Fit Sports Club |
![]() |
Jak zmírnit fyzickou bolest?
Každý z nás to jistě zažil. Mohlo se jednat o výšlap do hor, cvičení
v posilovně nebo náročný běžecký závod. Na druhý den po fyzické
aktivitě vás svaly bolely jako ďas. Ale co s tím?
Na začátek je třeba uvést, že máme několik druhů těchto bolestí:
Jak tedy umírnit po tréninkovou bolest?
Protahování – Stretching provádějte před i po
cvičení. Věnujte přibližně 10 minut protažení svého těla. Začněte
od hlavy a postupně se dopracujte až k patám. Předejdete tím zraněním,
které jsou způsobené nedostatečným protažením svalů a šlach.
Protahovaní před výkonem provádějte opatrně, svaly nejsou ještě plně
zahřáté. Například při běhání se na začátku doporučuje velmi pomalý
výklus, kdy se svaly zahřejí, pak teprve následuje protažení …
Dopřejte si masáž – Sauna, masáž nebo naložení se do
teplé vany podpoří regeneraci vašich svalů a tím také rychlejší
odeznění bolesti. Mimo to je to také velice příjemný způsob relaxace a
podpory vaší psychiky.
Kvalitní strava – Svaly potřebují pro svou opravu také
materiál. Vy mu jej poskytnete ve formě jídla a musíte je nakrmit správnou
stravou. Patří zde zejména maso, vejce, tvaroh, ovoce, zelenina a další
zdravé a výživné potraviny. Vhodné je mít sestavený jídelníček a jíst
kvalitně po celý den, nikoliv pouze po tréninku.
Jak si pomoci když cítíme psychickou bolest?
Když cítíme psychickou bolest, jsme schopni ji popsat jako bolest, ale
podvědomě si namlouváme, že se proti nám jen bouří naše psychika a
hormony. Vědecké výzkumy naznačují, že emoční bolest nám mozek
servíruje skrz stejné centrum, které nás informuje o bolesti fyzické.
Co z toho plyne? Minimálně to, že fráze „raněné
city“ nejsou pouze metaforami, ale mají svůj původ v tom, jak je doopravdy
cítíme. Kdo už něco podobného zažil, určitě potvrdí, že psychická
bolest může skutečně mít podobu fyzické bolesti. Ať už je to hrudník,
žaludek, nebo cokoliv jiného.
Ve chvíli, kdy na svou raněnou psychiku nahlížíme jakožto na plnohodnotné
zranění našeho těla, mění se rovněž přístup k léčbě. Fyzické
zranění také zpravidla neléčíme alkoholem, drogami či jinými
„prostředky dočasného zapomnění.“ Klíčem k zotavení je vždy
především čas, který by měl být tráven odpočinkem.
Jídlo a nabitý program mohou jenom prospět
Důležité je nenechat psychickou bolest, aby narušila naše stravovací
návyky. Jídlo vyživuje naše tělo a zejména v takových chvílích, kdy se
cítíme výrazně oslabeni, je dostatečná výživa základem pro opětovné
postavení se na nohy. Vhodným lékem jsou také různorodé činnosti. Znám
mnoho lidí, kteří našli útěchu ve sportu.
Ať už jde o posilovnu, nebo jen běhání, poskytla jim tato činnost
skvělou možnost, jak ze sebe všechny nahromaděné tlaky, hormony a emoce
vybít prostřednictvím fyzické zátěže. Zejména větší zátěž dokáže
úspěšně potlačit negativní psychiku, neboť často pro samotné
vyčerpání nemáme čas myslet na nic jiného, než abychom pravidelně
dýchali. I z tohoto pohledu potřebuje psychické zranění dostatek
rekonvalescence. Po pěti týdnech s nohou v sádře přeci také okamžitě
nevyrazíte na přespolní běh.
Existuje bolest duchovní?
Dánský filosof se v knize Nemoc k smrti věnuje duchovní bolesti. Ukazuje
na příkladu smrti a vzkříšení Lazara, že „Jeho smrt ta není
skutečná, opravdová „Nemoc k smrti“ je zoufalství ". Člověk, jež má
být sám sebou, má spočívat průhledně v moci, která ho určila.
Zoufalství spočívá v člověku samém.“Zoufalí jsou ti, kdo to ví a
ještě více ti, kteří to neví.„ Zoufalství mnohdy je však právě
nevědomost o vlastním určení – o svém duchovním stavu. To, že si
jedinec nikdy neuvědomí a nevnímá, že existuje absolutno a že člověk
sám, je pro něj. Jaká bída, že se lidé zaměstnávají vším možným,
že jsou nuceni plýtvat silami v komedii života a nikdy si tuto blaženost
nepřipomenou a že se klamou na místo, aby každý jako jednotlivec získal to
nejvyšší to jediné, za co stojí žít a co vystačí na celou
věčnost.
Skrytost zoufalství
Člověk chce své zoufalství utajit a dělá to tak dobře, že je nikdo
nenajde ani on sám. A hlavní podstatou zoufalství je právě nebýt sám
sebou.
Má-li se člověkovo já samo sebe stále více uskutečňovat, pak je zákonem
vývoje poznání, že růst poznání, má odpovídat růstu sebepoznání.
Není-li tomu tak, pak se stále více stává druhem nelidského poznání
marnosti, promrhání "já“. Největší nebezpečí – ztratit sama sebe,
se může ve světě přejít tiše a jakoby nic. Na člověkovo já se svět
ptá ze všeho nejmíň, vždyť projevím-li, že je vůbec mám, může to
být pro svět velice nebezpečné /i pro mne/.
Světskost je v tom, že se lhostejným věcem přikládá
nekonečný význam. Tento druh zoufalství si nechává své skutečné já
ostatními lidmi odloudit /zapomene na „sebe“/ na to, čím z absolutního
hlediska je, nemá už odvahu k sebedůvěře, být sám sebou mu připadá
riskantní o moc lehčí je být jako ti druzí, stát se číslem a patřit
k davu. Tento druh zoufalství ve světě zůstává bez povšimnutí –
člověk získává světské štěstí ve světském životě. Je uhlazený
jako oblázek, jako běžný peníz v oběhu. Nikoho ani nenapadne, aby ho
považoval za zoufalého, vždyť je to člověk jak má být. Svět přirozeně
nemá žádnou představu o to, co je opravdu hrozné.
Naděje a možnost
Až když už člověk nemůže dál, až když mu už po lidsku žádná
možnost nezbývá, otevírá se prostor pro naději pro víru. Každý člověk
je duševní a tělesnou syntézou a je určen k tomu, aby se stal duchem. To
je dům, ale člověk si však vyvolí byt ve sklepě – na úrovni
základních smyslů a tak se mu tam zalíbí, že se zlobí, nabídne-li mu
někdo I.poschodí. A tak i když si zoufalec zoufalství neuvědomuje –
zoufalý je stejně. Nevědomost o zoufalství je nevědomostí
o úzkosti – úzkost duchaprázdnosti se pozná právě na bezduché
spokojenosti. Když pomine smyslové okouzlení a život počne kolísat, pak se
ukáže, že v základech sídlilo zoufalství. Čím více pak představy a
prostor dáme absolutnu, tím více se zmenšuje naše Já a rozvíjí se naše
nové já a skutečné štěstí.
01.03.2021 @ 13:33