Veselé Vánoce s úvahou Sorena Kierkegaarda

Vánoční svátky nejsou dnes jen svátky klidu a pokoje, ale i dobou zběsilého nakupování dárků. Češi utratili před vánoci desítky miliard korun. Přestože se Vánoce pro řadu lidí staly konzumním svátkem, stále ještě jsou takoví, kteří upřednostňují jejich jiný rozměr. Pro ty přichází do České republiky Betlémské světlo.

Hektický předvánoční shon komentuje například biskup Václav Malý:
„Z předvánoční doby se stala jenom doba nákupů, shánění, velikého neklidu. Advent, doba přípravy na vánoce, se jakoby úplně vytratil. Místo třetí a čtvrtá neděle adventní dneska se říká stříbrná a zlatá a všechno to tedy směřuje jenom k takové rovnici zisk a co za to, místo aby to mělo obsah, jak se duchovně připravíme na to Světlo, které je nejenom mimo nás, ale také by mělo nějakým způsobem zaznít a zazářit v nás.“
Bůh se nevnucuje silou
Jesličky nám dále říkají, že Bůh se nikdy nevnucuje silou.
Bůh sesazuje mocné
Často si myslíme, že dějiny jsou ovládané střídajícími se mocnostmi a určovány tržní ekonomikou a obchodem. Bůh Vánoc je však Bohem, který „zamíchává karty“. A činí tak s oblibou. Jak to řekla Maria ve chvalozpěvu Magnificat: „Pán mocné sesazuje z trůnu a povyšuje ponížené, hladové sytí dobrými věcmi a bohaté propouští s prázdnou (srov. Lk 1,52–53)“.

Bůh nemiluje velkolepé revoluce dějinných mocipánů a neužívá kouzelnickou hůlku, aby měnil situace. Stává se malým dítětem, aby nás přitáhl láskou, aby se dotkl našich srdcí svou pokornou dobrotou, aby svou chudobou otřásl těmi, kdo se namáhají hromaděním klamných pokladů tohoto světa.

Božímu novorozeněti chybělo vše potřebné
Právě takto smýšlel František z Assisi, který zavedl tradici stavby vánočních jesliček. František z Assisi chtěl vzpomínat na narození betlémského Dítěte, abychom vytušili, v jakých nesnázích se toto novorozeně ocitlo, když mu chybělo vše potřebné.

Co je vlastně víra? Patří k Vánocům?
Søren Kierkegaard byl označován za filosofa, teologa, otce existencialismu, a to jak ateistické, tak křesťanské varianty, psychologa, a básníka. Jeho dvě populární myšlenky jsou „subjektivita“, a pojem obecně známý jako „skok víry“.
Skok víry je Kierkegaardovo pojetí toho jak má jednotlivec věřit v Boha a jednat v lásce.Víra znamená učinění tohoto závazku tak jako tak – i bez důkazů. Kierkegaard byl přesvědčen, že mít víru znamená zároveň mít pochybnosti. Například, aby někdo opravdu věřil v Boha, musel by také pochybovat o své víře ohledně Boha; pochybnost je racionální součástí myšlení věřící osoby, bez které by víra neměla žádnou skutečnou podstatu.
Někdo, kdo si neuvědomuje, že křesťanská nauka je ve své podstatě sporná a že nemůže existovat žádná objektivní jistota ohledně její pravdivosti, nemá víru, ale je pouze důvěřivý. Například, není potřeba žádná víra k tomu, aby někdo věřil, že tužka nebo židle existuje, když se ji dotýká a dívá se na ní. Stejným způsobem znamená věřit nebo mít víru v Boha totéž, jako vědět, že člověk nemá smyslový ani jakýkoli jiný přístup k Bohu, a přesto v něj věří. Jak Kierkegaard napsal, „pochybnost je poražena vírou, tak jako je to víra, která přivedla pochybnost na svět“.

Ve spise Bázeň a chvění se Soren Kierkegaard zabývá jedním z nejproblema­tičtějších příběhů Starého zákona. Příběhem popsaným v Genesis, První knize Mojžíšově (jeho jádro je ve 22. kapitole), vyprávějícím o Abrahámovi, kterému Bůh po mnoha letech čekání daroval syna, aby jej poté od Abrahama poté požadoval zpět, jako obětní dar na důkaz jeho víry. Silný a děsivý příběh, který je však v Bibli popsán poněkud stroze a stručně, nedal Kierkegaardovi, jak sám píše, doslova spát a přiměl jej k filosofickým úvahám, jimiž se v Bázni a chvění zabývá.
Jeden z nejdůležitějších motivů celé Bázně a chvění je, že jedině víra je s to ospravedlnit takový čin, jako je obětování vlastního syna. Poprvé se zde také vyjevuje spor etiky a víry – z etického hlediska je Abrahámův čin zločin a neospravedlnitelný.
Z hlediska víry si ovšem čin přeje sám Bůh a co je vyšší než Boží vůle? Právě v tomto rozporu spočívá úzkost Abrahámovy situace. V Expektoraci se také poprvé setkáváme s pojmy rezignace a víra v jejich zde ustálené podobě po sobě jdoucích stádií. Rezignace znamená všeho se vzdát, udělat pohyb nekonečna, se vším se v bolesti smířit, vše převést do duchovní podoby. Člověk, který nekonečně rezignoval, je v tomto světě již prakticky nezranitelný, ale je v něm pro vždycky cizincem. Rezignace je pohyb, který může vykonat, jak autor-vypravěč zdůrazňuje, každý. On sám potom několikrát zopakuje, že tento pohyb provedl a sám sebe nazývá rytířem rezignace. Ale ten, kdo má víru, není ve světě cizincem, celý svět totiž svou vírou, silou absurdna, skutečností, že pro Boha je všechno možné, dostává zpátky. I když rozum ví o nemožnosti a nesplnitelnosti přání, které Abrahám má, totiž, aby mu jeho syn nebyl vzat,víra zůstává. Abrahám i v momentě, kdy tasí nůž, tedy v momentě, kdy už všechny pravděpodobnostní kalkulace selhaly, stále věří, že mu Bůh syna ponechá. Proto se může radovat, když se tak stane, na rozdíl od rytíře rezignace, který by si Izáka mohl ponechat jen v bolesti.
Rezignace tedy znamená všeho se vzdát, víra znamená všechno silou absurdna získat. Učeň, který miluje princeznu, se může vlastní silou princezny vzdát, nemůže ji však vlastní silou získat, může ji získat jedině vírou, silou absurdna. Rytíř víry „vykupuje každý životní okamžik za cenu nejvyšší, jelikož ani nejnepatrnější věc nekoná jinak než –silou absurdna. … A tak je jeho celá pozemská osobnost silou absurdna novým stvořením.
Hlavní linie výkladu sleduje vztah etiky a víry, potažmo vztah tragického hrdiny a Abraháma. Etika je charakterizována jako obecno, víra jako vykročení z tohoto obecna, jako absolutní vztah jedince k absolutnu. Víra tedy znamená suspenzaci etiky v poměru k vyššímu cíli.
Maria je zde kladena na stejnou úroveň jako Abrahám, také ona měla víru, přestože to není výslovně řečeno. Celá tato pasáž má jediný cíl – ukázat, že Boží vyvolení je věc do značné míry hrůzná, a že trápení, úzkost a paradox, které z něho vzcházejí, jsou tím, co odlišuje toho, kdo věří, od tragického hrdiny. „Neplatí snad také zde, že komu Bůh požehnává, toho také jedním dechem proklíná?“
Tyto dvě emotivní pasáže (a některé úryvky s nimi bezprostředně související) dovádějí čtenáře k jedinému závěru: pro toho, kdo suspenduje etiku v poměru k Boží vůli, neexistuje žádné obecně platné ospravedlnění. Takový člověk nemůže být pochopen, nemůže dokonce ani mluvit, protože řeč vyjadřuje obecné věci, a on je zcela mimo obecno.
Cílem těchto pasáží je přikročit k víře tak, jak je, totiž mimo rozum.
Jakmile se dostane k víře, přestává argumentovat, protože rozum víru pochopit a vysvětlit nemůže, víra je paradox.

Několik zajímavých myšlenek Søren Kierkegaarda:

Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě křídla okna, která nelze otevřít ani zavřít samostatně.

Ubohý je člověk, který nikdy nezatoužil po tom, aby z lásky obětoval všechno, a který to tedy ani udělat nemohl.

Když se neumíš udržet sám, těžko najdeš někoho, kdo tě bude umět udržet.

13.04.2021 @ 21:04