Je vhodná sportovní specializace v raném věku?

Sportovní specializace – tímto termínem se rozumí situace, kdy se sportovec soustředí pouze na 1 sport celoročně. Specializace může být časná, před nástupem puberty a nebo pozdní, kdy do puberty sportovec provozuje nebo zkouší více sportů. Důvody pro časnou specializaci jsou různé – je to samozřejmě snaha dosáhnout co nejvyšší výkonnosti a stát se reprezentantem nebo profesionálním sportovcem. Pro USA je specifická snaha uspět při získání sportovního stipendia. Někteří mladí sportovci mají touhu být identifikováni jako talentovaní svými trenéry, médii, sportovní industrií, sponzory nebo společností. Jenže paradoxně prakticky ze všech statistik vyplývá, že ti, kteří se specializují později, mají větší šanci těchto cílů dosáhnout, mají méně zranění a sportují déle než ti, co se specializují do začátku puberty! Navíc mnohé statistiky potvrzují, že cíle rodičů/trenérů se mnohdy liší od cílů mladých sportovců. Rodiče bývají ti, kteří dítěti sport vyberou nebo ho tam přivedou a trenéři jsou ti, kteří rozhodují o intenzitě tréninku a časné specializaci.

Specializace samozřejmě obecně vede ke sportovnímu úspěchu, bez specializace by se nikdy nevychoval žádný reprezentant ani Olympionik. Ale teprve nyní se na základě provedených studií vyjasňuje optimální timing pro specializaci. Např. mezi sportovci Divison I NCAA (nejvyšší univerzitní liga v USA) je více těch, kteří se specializovali pozdě a dokonce jejich první organizovaný sport byl jiný než ten, ve kterém reprezentují univerzitu. Další studie z posledních let prokazují, že i mezi profesionálními sportovci je větší zastoupení těch, kteří se specializovali až v období puberty. Časně specializovaní mají dle další studie statisticky významně kratší sportovní kariéru. Jiná studie jednoznačně prokázala, že při pozdní specializaci (mezi 15. – 16. rokem) se minimalizují rizika a je vyšší pravděpodobnost dosáhnutí sportovního úspěchu v dospělosti. Dle dalších studií jsou časně specializovaní sportovci ohrožení fyzickými, emocionálními a sociálními problémy. Mohou být sociálně izolovaní od vrstevníků, mohou mít narušené rodinné vztahy, bývají nezdravě závislí na druhých, ztrácejí kontrolu nad svým vlastním životem. Objevují se ve zvýšené míře zranění z přetížení (v baseballu typicky Little League loket a potíže s ramenem). Jako ochranný faktor se podle jiné studie ukázalo rozložení času stráveného organizovaným sportem a jinou pohybovou aktivitou v poměru alespoň 2:1. Problematickou se při časné specializaci jeví i izolace sportovce od jiných sportovních aktivit (na které mu prostě nezbývá čas), a které by ho možná bavily, možná by v nich dokonce exceloval a nebo by u nich zůstal po zbytek života. Nepříliš častým, ale o to závažnějším problémem je i riziko fyzického, citového zneužívání dospělými z okolí sportovce, jakožto důsledek nepřiměřené závislosti jejich nezralé osobnosti na druhých lidech. Ale bohužel i tyto problémy bývají občas referovány. Stejně jako dietní a dopingové manipulace, jejichž oběťmi se přirozeně snadněji stávají nezkušení nebo přemotivovaní mladí sportovci.

Velkou výhodou pozdní specializace je prevence syndromu vyhoření a snížení rizika, že sportovec skončí se sportem úplně. Zjednodušeně řečeno, není vsazeno na jednu kartu. Tím, že sportovec vyzkouší různé sporty a různě definovaná prostředí, může čelit různým fyzickým, kognitivním (poznávacím), citovým a psycho-sociálním nárokům. Pak je větší šance, že získá celoživotní zdravý přístup k pohybu. Zároveň tento přístup neuzavírá cestu k výchově elitních atletů a jejich konkurenceschop­nosti. Vždy je možnost poskytnout těm nejtalentovanějším trochu jinak nastavené podmínky v tréninkových centrech nebo akademiích, ale i u nich musíme vše dávkovat opatrně s ohledem na zmíněná rizika časné specializace. Neměla by vymizet tzv. řízená hra na úkor řízeného tréninku. Předčasně aplikovaný řízený a přísně strukturovaný trénink není v souladu s motivací dítěte pro provozování pohybu a toto se dříve nebo později může vymstít.

Od 90. let se v USA, Kanadě a dalších rozvinutých zemích začalo s programy LTAD (Long-term athlete development), které mají bránit škodlivým efektům časné specializace. Např. doporučení Amerického olympijského výboru (US Olympic Committee) z roku 2014 definuje jednotlivé fáze LTAD modelu takto:

Discover, Learn, and Play (0 – 12 let)
Develop and Challenge (10 – 16 let)
Train and Compete (13 – 19 let)
Excell for High Performance (Participate and Succeed) (nad 15 let)


Systémů s pozdní specializací je definovaných celá řada, ale pro všechny je společné, že se doporučuje preferovat všestrannost, herní formu, která je zábavná, preferovat řízenou hru před řízeným tréninkem, soupeření posouvat až do kategorie od 13 let a to ještě jen u těch talentovaných, sdružených do center a akademií. Trénink zaměřený na výhru (i když to může znít nezvykle) se doporučuje nejdříve od 15 let. Časnější specializace by měla být aplikována jen výjimečně, pod vedením zkušených trenérů ovládajících perfektně metodiku a s plným vědomím všech rizik. Nejlépe v tréninkových centrech a akademiích a s preventivními opatřeními, aby se zabránilo rozvoji nežádoucích účinků (zejména přetěžování a následná zranění, ztráta motivace a vyhoření). Musí umožňovat kompenzační a regenerační aktivity, doplňkové sporty, preventivní zdravotní prohlídky. K dostatečné fyzické a psychické regeneraci se také doporučuje zařadit minimálně 2 dny volna týdně a 1 měsíc volna alespoň 3× v roce. Opět to může znít absurdně, proč by se mělo ztratit tolik času? Je to jednoduché, lepší zpomalit a “ztratit” čas, než ztratit sportovce. Ztráty mohou být někdy zisky!

Jak by se výše zmíněná doporučení dala aplikovat v českém baseballu? První podmínkou je, abychom se podívali pravdě do očí. Současný systém se, dle mého názoru, dostává samovolně a pod tlakem vnějších okolností tam, kde nás čekají stejné problémy, jako mají nyní v USA. Rád bych se mýlil, a třeba mají české děti jinou mentalitu než malí Američani, ale pomalu nám začne dospívat generace, která hraje baseball od 6–7 let a u které již lze očekávat narůstající procento “odpadlíků”…

Představme si tedy hypotetický baseballový klub, který se rozhodne aplikovat systém LTAD s pozdní specializací. Je to jen jakýsi nástřel, jen takový podnět k diskusi…možná je to jen utopie…Jak by to tedy mohlo vypadat? Takový moderní klub vůbec nemusí přenechávat děti jiným sportům a nemusí tak ztrácet konkurenční výhodu ve svém regionu. Může klidně dělat nábory v 6 letech. Ale už při náborech a pohovorech s rodiči je jim vysvětlen princip a výhody pozdní specializace. Rodičům je vhodné doporučit, aby děti dělaly ještě aspoň jeden další doplňkový sport. Děti budou na trénincích odmalička kromě základů házení a pálení dělat i základy dalších sportů, při kterých budou herní formou rozvíjet svoje základní atletické dovednosti (ABCs). Cíleně z nich budeme dělat multisportovce. Když už nejsou a asi ani nebudou ty plácky, zkusíme si z toho vzít to prospěšné a udělat to trochu uměle. Prostory hřiště nebo stadionu by měly umožňovat provozování co největšího množství základních míčových i nemíčových sportů a her. Fantazii se meze nekladou. Dá se využít i okolí hřiště, někde je stěna na lezení, jinde kurt na plážový volejbal, rybník, kde se dají dělat závody ve veslování, nebo sjezdovka, běžkařské trasy, všude je nějaký bazén atd.… V zimě se dá v tělocvičně doplnit paleta sportů, které nejdou hrát na trávě. Od 10 let se přidává v tréninku více baseballu a začínají se hrát zápasy, tréninky jsou sice již baseballové, ale cokoliv se dá “natrénovat” hrou, nebo jiným sportem, je s výhodou začleněno do tréninku. V zimě i v létě je jeden trénink zcela nebaseballový – může se chodit plavat, jet na kolo, v zimě jít bruslit nebo hrát hokej. Od 13 let se již začíná soupeřit, trénink je již více zaměřen na zápasové schopnosti, ale stále je poměr 50:50. Pokud baseball mladé hráče stále baví a “přežijí” kritické období kolem 15 let, pak máme před sebou v ideálním případě multisportovce, kteří jsou tělesně gramotní, mají osvojené základní atletické dovednosti (ABCs), před očima nám dozrávají fyzicky, aby bez rizika zranění zvládli specifický trénink, včetně posilování a také psychicky a mentálně, aby se rozhodli sami za sebe. Jejich uvažování může vypadat tako: “…baseball je sport, který mi dosud přinesl spoustu zážitků a radosti, mám zde kamarády, je to sport, který mě baví, chci v něm něco dokázat, chci se zlepšovat a porážet ostatní, chci vozit medaile, být profesionál, jet na Olympiádu, atd.. .” Ano, je to jejich vlastní rozhodnutí. Není to rozhodnutí jejich rodičů nebo trenérů, vedené jejich vlastními představami, motivacemi a ambicemi. A co když skončí s baseballem? Pořád je lepší, když skončí kvůli svému rozhodnutí a půjdou třeba dělat něco, co se naučili v baseballovém klubu, než když skončí kvůli zranění a nebudou umět nic jiného. Nebo když skončí kvůli ztrátě motivace a syndromu vyhoření, což si s sebou ponesou na celý život. S pocitem viny, že někoho zklamali, nedostáli požadavkům, nebyli dost dobří. Jaké osobnosti z nich pak budou a jak budou čelit složitým situacím a výzvám v životě?

Doufám, že moje zamyšlení bude pochopeno správně, tedy jako snaha pomoci baseballu, který mám rád a mladým baseballistům, které vídám čím dál častěji v ordinaci. Zároveň zdůrazňuji, že si vážím všech, kteří v dobré víře pracují s mládeží a obětují rozvoji českého baseballu svůj volný čas a bylo by mi líto, kdyby jejich dobře míněná snaha měla být kontraproduktivní. A v neposlední řadě znovu upozorňuji, že to není jen problém baseballu, je to problém drtivé většiny sportů v naší republice, které mají mládežnické týmy a soutěže…takže baseball klidně může zahájit nápravu poměrů a být inspirací i pro ostatní sportovní odvětví.

Zdroj: https://www.baseball.cz – MUDr. Filip Holeček

27.01.2020 @ 14:01