Zamyšlení nad dětským sportem

Letos jsem měl v ordinaci skutečně výrazný nárůst dětí a adolescentů s různými zraněními z přetížení, a to nejen z baseballu, týká se to i ostatních sportovců – plavců, volejbalu, fotbalu, hokeje, florbalu, badmintonu apod. Nejen toto zjištění, ale i další skutečnosti, které v poslední době pozoruji, mě přivedly k sepsání tohoto článku. Jsem přesvědčen, že se jedná o důsledek příliš časné specializace na jeden sport.

Před měsícem byl v navíc časopise Pediatrics (oficiální časopis Americké pediatrické společnosti) publikován článek, který mě velmi zaujal a bohužel zároveň potvrdil můj sílící pocit, že v dětském sportu dochází k negativním změnám. Tuším, že se jedná o dost kontroverzní téma, protože jsem nucen zpochybnit i některé základy, na kterých je postaveno naše baseballové hnutí. Na druhou stranu však věřím, že vyvolám debatu a třeba i změnu některých současných trendů a tím zabráním případným budoucím škodám, jež by mohly být nevratné.

Dr. Brenner, autor článku, se věnuje sportovní medicíně u adolescentů v Children's Hos­pital of The King's Daughters v Norfolku, ve Virginii. Článek se jmenuje “Sports Specialization and Intensive Training in Young Athletes” a jedná se o klinickou zprávu shrnující současné vědecky ověřené poznatky a zároveň formulující doporučení pro dětské lékaře. Nejprve bych chtěl uvést data a závěry z tohoto článku a pak bych se zamyslel nad situací v České republice a samozřejmě hlavně v baseballu. Zda bychom se neměli jeho závěry inspirovat a zavčas korigovat některé současné trendy a postupy. Nemůžeme si totiž namlouvat, že se nás potíže, kterým čelí v USA netýkají a nebo nás v nejbližší době nečekají.

Dětský sport je důležitý pro vytvoření pozitivního přístupu ke sportu a pohybu pro celý život, je velmi potřebný pro socializaci s vrstevníky, vybudování týmového přístupu i vůdcovských schopností, posílení sebevědomí a pocitu radosti ze života (having fun). V ideálním případě u dětí, které sportují, dosáhneme tzv. tělesné gramotnosti (angl. physical literacy), ze které budou profitovat celý život. Tělesná gramotnost je definována jako zvládnutí základních pohybových a sportovních dovedností. Mnemotechnická pomůcka pro jednotlivé složky je ABCs (agility = hbitost, balance = rovnováha, coordination = koordinace, speed = rychlost). Při tom všem jen velmi malé procento dětských sportovců má takové předpoklady, abychom z nich vychovali elitní sportovce. Nezapomínejme na čísla. Elitními atlety, tedy reprezentanty nebo profesionály, kteří se sportem živí, se nakonec stane jen okolo 0,03% až 0,05% ze všech sportovců, kteří dělají organizovaný sport mezi 14 – 18 lety. Tedy jen 3 až 5 z 1000.

Dr. Brenner ve své zprávě popisuje dramatickou změnu v charakteru dětského sportu v USA za posledních 40 let. Normou se stává účast v organizovaném sportu, který je řízen trenéry a rodiči. Narůstá nejen celkový počet dětí v organizovaném sportu, ale v posledních 10 letech došlo i ke zdvojnásobení počtu dětí pod 6 let, zapojených do organizovaného sportu. Významná část dětských sportovců se věnuje jen jednomu sportu. Ale hlavně, ze statistik vyčteme alarmující fakt, že v USA do 13 let se sportem skončí 70% dětí. A tam někam si myslím, že momentálně směřujeme i my. Ubývá tzv. multisportovců v období druhého stupně ZŠ a SŠ a ke specializaci na jediný sport dochází již velmi časně. Prakticky vymizela tzv. řízená hra (angl. deliberate play), což je vlastně “chození ven” a “hraní na plácku za domem”. V Americe si dříve chodili ven zahrát baseball nebo na hřiště basket. U nás jsme udělali z aktovek 2 branky a začutali si. Když byla někde skutečná branka, zahráli jsme si na krále střelců. Nebo hráli hokej s tenisákem a pilovali blafáky a střelu příklepem. Mohli jsme si tak vyzkoušet kromě svého hlavního sportu také ty ostatní. Rozvíjeli jsme nenásilně hbitost, koordinaci, kombinaci i rychlost. Museli jsme se sami bez dospělých spolu domluvit, nějak se rozdělit, pískat si to a nebo se porvat…V součas­nosti toto v podstatě vymizelo, místo toho se dětem vše organizuje. Životní styl dnešních dětí se postupně mění. Realitou, se kterou asi nic moc nenaděláme, je v současnosti fakt, že spoustu času dnešním dětem a teenagerům zaberou nové informační technologie a škola. Když to celé hodně zjednoduším, tak tyto děti pak buď sedí ve škole nebo na gauči s mobilem, a nebo absolvují vysoce specializovaný a strukturovaný trénink ve svém sportu, který dělají od 6 let. A aby to bylo dovedeno do úplné absurdity, tak je na tyto tréninky vozí jejich rodiče autem.

Naše situace se od USA liší v tom, že podle statistiky České unie sportu počet organizovaných sportovců vykazuje v celé populaci v posledních letech poměrně výrazný pokles. Bohužel tento pokles je ještě výraznější v kategorii dětí a mládeže a to zejména ve věku 13 – 15 let. Situace v ČR je v podstatě nyní taková, že velká část dětí nesportuje vůbec, a ti co mají to štěstí, že se ke sportu dostanou, tak se jedná o jeden organizovaný sport, kde se velmi časně specializují a zřejmě i v důsledku toho nezanedbatelná část kolem 13 – 15 let se sportem skončí.

To, co se děje kolem nás, mi dává za pravdu a vidíme to nejen v baseballu, ale ve většině sportů. Dětští sportovci jsou bohužel dnes v ČR úzce specializovaní, velmi brzy orientovaní na výsledky a vyhrávání, absolvují velké množství vysoce strukturovaných (a často i nudných) tréninků, přitom kolikrát neumí “ani chodit” natož běhat nebo udělat kotrmelec. Dětské reprezentace objíždí svět a hrají o medaile s podobnými týmy vyvolených kluků a holek. Do 15 let poráží díky časné specializaci, propracovanému systému a drilu i země s velkou členskou základnou v daném sportu. Často jsou to ale země, které si mohou dovolit luxus pozdní specializace. A pak se to láme a od 18 let nám ve většině sportů ujíždí vlak. Přestáváme být konkurenceschopní. Část talentů nám při takto nastaveném systému odchází ze zdravotních důvodů, což mohu potvrdit jakožto lékař ze své každodenní praxe. Dětská zranění byla dříve v drtivé většině způsobená vnější silou, pádem apod. – zlomená noha, klíční kost, zvrtnutý kotník. Dnes je ovšem 50% dětských zranění způsobeno přetížením! Část dětí v kritickém období ztrácí motivaci a skončí kvůli vyhoření. Někteří jen chtějí vyzkoušet konečně jiný sport, poznat jinou výzvu. Část prostě v pubertě neguje svět dospělých, což je přeci přirozené a vlastně žádoucí, jedině tak jedinec dozraje a stane se z něj plnohodnotná osobnost. No a zbytek není schopen konkurovat. A my stále přemýšlíme, čím to je, čekáme na novu generaci Jágrů a Nedvědů, snažíme se dohnat státy, které mají díky tradici a počtu obyvatel mnohonásobně větší členskou základnu. Ale hlavně – nechtěně poškozujeme ty, pro které bychom to vlastně měli dělat a jejichž zájem by měl být na prvním místě. A jaký je jejich zájem a motivace k pohybové aktivitě? Je to velmi jednoduché, stačí se jich zeptat. Výzkumníci z Katedry rekreologie FKT UP v Olomouci se v roce 2015 zeptali 453 dětí 5. – 9. tříd, co chtějí při sportu zažít. A jejich odpovědi jsou zde:




100% – užít si zábavu

99% – zlepšit si své zdraví

96% – vídat se s kamarády

78% – hlídat si svou váhu

37% – vyhrát

Zdroj: https://www.baseball.cz – MUDr. Filip Holeček

01.04.2020 @ 03:27