Fit Sports Club |
![]() |
Letos jsem měl v ordinaci skutečně výrazný nárůst dětí a
adolescentů s různými zraněními z přetížení, a to nejen z baseballu,
týká se to i ostatních sportovců – plavců, volejbalu, fotbalu, hokeje,
florbalu, badmintonu apod. Nejen toto zjištění, ale i další skutečnosti,
které v poslední době pozoruji, mě přivedly k sepsání tohoto článku.
Jsem přesvědčen, že se jedná o důsledek příliš časné specializace na
jeden sport.
Před měsícem byl v navíc časopise Pediatrics (oficiální časopis
Americké pediatrické společnosti) publikován článek, který mě velmi
zaujal a bohužel zároveň potvrdil můj sílící pocit, že v dětském
sportu dochází k negativním změnám. Tuším, že se jedná o dost
kontroverzní téma, protože jsem nucen zpochybnit i některé základy, na
kterých je postaveno naše baseballové hnutí. Na druhou stranu však
věřím, že vyvolám debatu a třeba i změnu některých současných
trendů a tím zabráním případným budoucím škodám, jež by mohly být
nevratné.
Dr. Brenner, autor článku, se věnuje sportovní medicíně u adolescentů
v Children's Hospital of The King's Daughters v Norfolku, ve Virginii.
Článek se jmenuje “Sports Specialization and Intensive Training in Young
Athletes” a jedná se o klinickou zprávu shrnující současné vědecky
ověřené poznatky a zároveň formulující doporučení pro dětské
lékaře. Nejprve bych chtěl uvést data a závěry z tohoto článku a pak
bych se zamyslel nad situací v České republice a samozřejmě hlavně
v baseballu. Zda bychom se neměli jeho závěry inspirovat a zavčas korigovat
některé současné trendy a postupy. Nemůžeme si totiž namlouvat, že se
nás potíže, kterým čelí v USA netýkají a nebo nás v nejbližší
době nečekají.
Dětský sport je důležitý pro vytvoření pozitivního přístupu ke sportu
a pohybu pro celý život, je velmi potřebný pro socializaci s vrstevníky,
vybudování týmového přístupu i vůdcovských schopností, posílení
sebevědomí a pocitu radosti ze života (having fun). V ideálním případě
u dětí, které sportují, dosáhneme tzv. tělesné gramotnosti (angl.
physical literacy), ze které budou profitovat celý život. Tělesná
gramotnost je definována jako zvládnutí základních pohybových a
sportovních dovedností. Mnemotechnická pomůcka pro jednotlivé složky je
ABCs (agility = hbitost, balance = rovnováha, coordination = koordinace, speed
= rychlost). Při tom všem jen velmi malé procento dětských sportovců má
takové předpoklady, abychom z nich vychovali elitní sportovce.
Nezapomínejme na čísla. Elitními atlety, tedy reprezentanty nebo
profesionály, kteří se sportem živí, se nakonec stane jen okolo 0,03% až
0,05% ze všech sportovců, kteří dělají organizovaný sport mezi 14 –
18 lety. Tedy jen 3 až 5 z 1000.
Dr. Brenner ve své zprávě popisuje dramatickou změnu v charakteru
dětského sportu v USA za posledních 40 let. Normou se stává účast
v organizovaném sportu, který je řízen trenéry a rodiči. Narůstá nejen
celkový počet dětí v organizovaném sportu, ale v posledních 10 letech
došlo i ke zdvojnásobení počtu dětí pod 6 let, zapojených do
organizovaného sportu. Významná část dětských sportovců se věnuje jen
jednomu sportu. Ale hlavně, ze statistik vyčteme alarmující fakt, že v USA
do 13 let se sportem skončí 70% dětí. A tam někam si myslím, že
momentálně směřujeme i my. Ubývá tzv. multisportovců v období druhého
stupně ZŠ a SŠ a ke specializaci na jediný sport dochází již velmi
časně. Prakticky vymizela tzv. řízená hra (angl. deliberate play), což je
vlastně “chození ven” a “hraní na plácku za domem”. V Americe si
dříve chodili ven zahrát baseball nebo na hřiště basket. U nás jsme
udělali z aktovek 2 branky a začutali si. Když byla někde skutečná
branka, zahráli jsme si na krále střelců. Nebo hráli hokej s tenisákem a
pilovali blafáky a střelu příklepem. Mohli jsme si tak vyzkoušet kromě
svého hlavního sportu také ty ostatní. Rozvíjeli jsme nenásilně hbitost,
koordinaci, kombinaci i rychlost. Museli jsme se sami bez dospělých spolu
domluvit, nějak se rozdělit, pískat si to a nebo se
porvat…V současnosti toto v podstatě vymizelo, místo toho se dětem
vše organizuje. Životní styl dnešních dětí se postupně mění. Realitou,
se kterou asi nic moc nenaděláme, je v současnosti fakt, že spoustu času
dnešním dětem a teenagerům zaberou nové informační technologie a škola.
Když to celé hodně zjednoduším, tak tyto děti pak buď sedí ve škole
nebo na gauči s mobilem, a nebo absolvují vysoce specializovaný a
strukturovaný trénink ve svém sportu, který dělají od 6 let. A aby to
bylo dovedeno do úplné absurdity, tak je na tyto tréninky vozí jejich
rodiče autem.
Naše situace se od USA liší v tom, že podle statistiky České unie sportu
počet organizovaných sportovců vykazuje v celé populaci v posledních
letech poměrně výrazný pokles. Bohužel tento pokles je ještě
výraznější v kategorii dětí a mládeže a to zejména ve věku 13 –
15 let. Situace v ČR je v podstatě nyní taková, že velká část dětí
nesportuje vůbec, a ti co mají to štěstí, že se ke sportu dostanou, tak se
jedná o jeden organizovaný sport, kde se velmi časně specializují a
zřejmě i v důsledku toho nezanedbatelná část kolem 13 – 15 let se
sportem skončí.
To, co se děje kolem nás, mi dává za pravdu a vidíme to nejen v baseballu,
ale ve většině sportů. Dětští sportovci jsou bohužel dnes v ČR úzce
specializovaní, velmi brzy orientovaní na výsledky a vyhrávání, absolvují
velké množství vysoce strukturovaných (a často i nudných) tréninků,
přitom kolikrát neumí “ani chodit” natož běhat nebo udělat kotrmelec.
Dětské reprezentace objíždí svět a hrají o medaile s podobnými týmy
vyvolených kluků a holek. Do 15 let poráží díky časné specializaci,
propracovanému systému a drilu i země s velkou členskou základnou
v daném sportu. Často jsou to ale země, které si mohou dovolit luxus
pozdní specializace. A pak se to láme a od 18 let nám ve většině sportů
ujíždí vlak. Přestáváme být konkurenceschopní. Část talentů nám při
takto nastaveném systému odchází ze zdravotních důvodů, což mohu
potvrdit jakožto lékař ze své každodenní praxe. Dětská zranění byla
dříve v drtivé většině způsobená vnější silou, pádem apod. –
zlomená noha, klíční kost, zvrtnutý kotník. Dnes je ovšem 50% dětských
zranění způsobeno přetížením! Část dětí v kritickém období
ztrácí motivaci a skončí kvůli vyhoření. Někteří jen chtějí
vyzkoušet konečně jiný sport, poznat jinou výzvu. Část prostě
v pubertě neguje svět dospělých, což je přeci přirozené a vlastně
žádoucí, jedině tak jedinec dozraje a stane se z něj plnohodnotná
osobnost. No a zbytek není schopen konkurovat. A my stále přemýšlíme,
čím to je, čekáme na novu generaci Jágrů a Nedvědů, snažíme se dohnat
státy, které mají díky tradici a počtu obyvatel mnohonásobně větší
členskou základnu. Ale hlavně – nechtěně poškozujeme ty, pro které
bychom to vlastně měli dělat a jejichž zájem by měl být na prvním
místě. A jaký je jejich zájem a motivace k pohybové aktivitě? Je to
velmi jednoduché, stačí se jich zeptat. Výzkumníci z Katedry rekreologie
FKT UP v Olomouci se v roce 2015 zeptali 453 dětí 5. – 9. tříd, co
chtějí při sportu zažít. A jejich odpovědi jsou zde:
100% – užít si zábavu
99% – zlepšit si své zdraví
96% – vídat se s kamarády
78% – hlídat si svou váhu
37% – vyhrát
Zdroj: https://www.baseball.cz – MUDr.
Filip Holeček
13.04.2021 @ 21:29