Jak budovat vztahy mezi sportovci

Dobrý vztah je založen vždy na nějakých závazcích, na silné touze obou stran po pokračování a prohlubování vztahu. M.A. Farleyová říká, že je to „poměr mezi omezováním sebe sama a druhých, dáváním a požadováním“. Závazek může být podmíněný (něco za něco) nebo nepodmíněný (zavazujeme se, aniž něco požadujeme). Dlouhodobé závazky jsou obvykle nepodmíněné. Všechny druhy vztahů mají různé formy závazků. Někdy mají partneři odlišné představy o různých závazcích. Jestliže nejsou naplněna očekávání, musí se partneři domluvit na kompromisním řešení, udělat nějaké změny, které by zrovnoprávnily závazky a uspokojovaly obě strany.
Obecně každý vztah začíná povrchní komunikací, pak jestliže vznikne určitá sympatie, podnikají obě strany další kroky k rozvoji vztahu. Jak uvádí ve své knize Mikuláštík (2010), na základě výzkumů bylo potvrzeno, že celý proces rozvoje vztahů probíhá v těchto několika krocích:
Počátek vztahu – vytváří se první dojmy, na jejichž základě se posiluje nebo neposiluje rozhodnutí, zda vztah dál rozvíjet.
Sondování – vyvíjení úsilí obou stran k zjišťování vzájemných zájmů a zkušeností. Pokud zjistí, mají mají zájmy podobné a hodnoty shodné, stanou se uvolněnější a více se otevřou a méně se hlídají. Zintenzivnění vztahu – začínají spolu trávit více času, hovoří o osobních věcech, začíná sebeodhalování, komunikace je plná náznaků, kterým rozumí jen oni dva, rozvíjí se silná vzájemná důvěra. Sdílejí pocity frustrace, štěstí i neštěstí.
Přizpůsobení se – dá se označit jako hluboký a vážný vztah. Vše dělají spolu, chodí všude spolu.
Vznik vazby – partneři dávají najevo, že jejich vztah je natolik opravdový a hluboký, že jej chtějí institucionali­zovat.
Ve všech vztazích je důležitá citlivost na zpětnou vazbu partnera. Jestliže se jedna osoba odkrývá příliš rychle, druhá se může cítit nejistě a nemusí mít pak zájem ve vztahu postoupit do další fáze. Jestliže se má vztah prohlubovat, je nezbytné očekávat u obou partnerů určitou míru přizpůsobování, přibližování se k sobě navzájem, ustupování ve vlastních nárocích. Čím pokročilejší se vztah rozvíjí, tím větší nároky obvykle bývají na ústupky a přizpůsobování.
V některých případech ovšem dochází k selhání vztahu. Proces selhávání vztahu nebo jeho zhoršování popisuje Mikuláštík (2010) v těchto pěti fázích:
Postupné odlišování
Omezování se a sebekontrola – partnerů začínají vadit různé maličkosti, komunikace je orientována na rozdíly, začínají se objevovat hádky.
Stagnace vztahu – komunikace se zmenšuje a omezuje na neutrální témata, aby nedocházelo ke konfliktům, hovory jsou spíše povrchní a nejkratší.
Separace – narůstá pocit odcizení a odporu. Mohou dokonce hrát, že jeden druhého nevidí.
Ukončení – nalezení cesty a rozhodnutí k rozchodu.
Každé budování vztahu sebou nese určité střety mezi jednotlivými účastníky. Pokud se setkají lidé, kteří mají různé názory, postoje a hodnoty nebo cíle, kterých chtějí dosáhnout, potom je jasné, že dochází ke konfliktům. Konflikty lze tedy označit za téměř každodenní. V dobrém vztahu oba partneři diskutují také o vztahu samém. Hledají cesty řešení problémových situací a mohou mluvit o vzájemných očekáváních nebo o tom, co všechno vztah ovlivňuje. Důležitý je předpoklad, že si mohou říci vše, co si myslím, a že vše bude pochopeno tak, jak to bylo skutečně myšleno. Síla vztahu je dána především entuziasmemem.
Ve vztahu hraje velkou roli vyváženost obětí a přínosů. Někdy jde o vztah, který není zcela uspokojující, ale odměna za to, že ve vztahu partneři setrvávají, je větší než oběti, které tomuto vztahu přinášejí. Když například pracujeme s někým, kdo příliš mluví, až nás to dráždí, a stále je o něco ze svou prací pozadu za námi, máme zájem na tom, aby své chování změnil. Řekneme mu to, a on přislíbí, že se změní, ale my žádnou změnu nevidíme. Můžeme mít pak pocit, že je takový vztah pro nás přítěží. Ale zisk, který z toho máme, může být dán tím, že tento člověk je ochoten naslouchat našim problémům, sdílet s námi naše starosti, podpořit nás, když máme splín atd. Zisk je větší a stojí za naše oběti, a proto chceme ve vztahu setrvat.
Jestliže máme vztah, který je neuspokojivý, měli bychom se ptát sami sebe, jaké jsou přínosy a oběti. Pokud vnímáte, že jste druhému oporou v jeho problémové (rozvod, onemocnění dítěte, úraz atd.), ale i radostné situaci (zvládnutí zkoušek, přijetí do kurzu atd.) a v případě, že vy cítíte, že tuto možnost nemáte (aby byl druhý pro vás oporou při vaši kritické či radostné situaci, zastal se vás atd.), začnete se cítit nejprve velmi nejistě a pak až stresově. V případě, že si následně toho člověka vezmete na volnočasovou aktivitu a zjistíte, že ho ani váš názor nezajímá, v opravdové krizi není vaší pravou rukou a spíše vás vystresuje než podpoří, stanete se negativní, neboť zjistíte, že přínosy ze vztahu s ním jsou minimální nebo téměř žádné. Když ve finále si ani nevzpomene na vaše významné životní jubileum a jeho komunikace dlouhodobě nefunguje velmi dobře, pochopíte, že o žádný vztah a jeho budování tomuto člověku nejde. V tomto případě přínos ze vztahu již nevidíte téměř žádný a postupně povedete kroky k jejímu ukončení.
Sportovní taneční či krasobruslařský pár
Základní jednotkou pro sportovní tanec je taneční pár, který je tvořen mužem a ženou (případně chlapcem a dívkou). Protože spolu tráví téměř veškerý svůj volný čas, je nutné, aby se partneři vzájemně respektovali, byli tolerantní a uměli dělat kompromisy. Často je to velmi těžké, ale nezbytné pro co nejlepší a nejefektivnější fungování páru. Stejně jako ve všech vztazích je v tanečním páru důležitá komunikace. Partneři musí umět spolu mluvit o svých problémech, pocitech apod. Bez správné komunikace může mezi partnery vznikat napětí, které hrozí nečekaným výbuchem. Nezanedbatelná složka taneční komunikace je ta neverbální. Za zmínění stojí zejména doteky, které jsou při tanci běžné. Tanečníci jsou si fyzicky velmi blízko, tudíž musí být hodně tolerantní a přijmout tento fakt za svůj. Vztahy v tomto sportu nejsou vůbec jednoduché a jsou velmi rozmanité. Můžeme se setkat s páry, které mají ryze pracovní vztah. Fungují spolu pouze za účelem splnění úkolu – dosáhnutí úspěchu v tanci. V dalších tanečních párech převládá spíše přátelství a v jiných párech přeroste vztah až do intimní roviny. Nejdůležitější ale je ujasnit si, jak si oba partneři svůj vztah představují a dohodnout se na kompromisu.

Beachvolejbalové dvojice
Beachvolejbal je hodně specifickým sportem v mnoha směrech, je poměrně složité ho zařadit do hlavních dvou skupin, kterými jsou individuální a kolektivní sporty. Přesto, že jsou ve hřišti na jedné jeho straně dva hráči, beachvolejbal se v některých ohledech řadí spíše mezi individuální sporty o to více ovšem musíme dbát na dobrou komunikaci mezi hráči, ztotožnění se se společnými cíli a celkově na bezproblémové meziosobní vztahy.
Jedna z významných podmínek herního výkonu družstva je jeho vnitřní struktura, která je dána systémem pozic, rolí hráčů i sociálního klimatu, nutná je především soudržnost celku a vzájemný respekt obou hráčů i trenéra. Důležitým hodnotícím kritériem volejbalového družstva je výsledná efektivita ve hře. Po psychologické stránce jsou efektivní družstva charakteristické těmito hlavními znaky:

· přiměřené motivace na skupinový cíl
· dobré sociální klima
· hojná komunikace mezi členy ve skupině.

Nejdůležitější jsou právě meziosobní vazby, protože ovlivňují utváření ostatních znaků a mají přímý vliv především na spolupráci hráčů ve hře. Úroveň herního výkonu družstva je vedle výkonu jednotlivých hráčů podmíněna především kvalitou sociálních vztahů uvnitř kolektivu. Proto vytvořit družstvo, které bude podávat požadovaný herní výkon, je bez znalosti sociálně psychologických aspektů neformální skupiny prakticky nereálné.

Interakce
Mezi znaky sociální interakce patří vzájemnost, to znamená, že „jsou-li dva či více jedinců v interakci, pak jakýkoli projev jednoho je ve vztahu k druhému. Interakce, to je zároveň i proces poznávání druhého a také vlastní sebereflexe. Vztah není něco „mezi jedinci“, je to jejich setkání, je to něco, co je jim společné.“ (Řezáč, 1998, str. 80) Další pojem, který interakci popisuje, je stimulace. Vztah dvou a více lidí je plný neustálého vzájemného podněcování. Zjednodušeně řečeno se účastníci interakce musí neustále snažit udržet si vztah, vzájemným podněcováním se ho přikrmovat. Pokud přestane vzájemné podněcování (stimulace), začne interakce a s ní i vztah skomírat.
Interpersonální přitažlivost ovlivňují zejména tyto faktory: podmínky prostředí a podobnost postojů. Je větší pravděpodobnost, že se spřátelíme s lidmi, se kterými trávíme velkou část svého času. „Podobnost postojů je velmi silný faktor podporující přitažlivost a přátelství. Při výzkumu přátelských vztahů se zjistilo, že přátelé jsou si podobnější než lidé, kteří se neznají. Sledovanými faktory byly věk, stav, národnost, povahové vlastnosti a inteligence.“ (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 431) Pro vztah je důležitá zejména podobnost postojů, což je dáno tím, že jedinec, který má při rozhovoru podobné názory jako my, v nás vyvolává pozitivní emoce. Na vztah samozřejmě také významně působí podobnost volnočasových aktivit. (Hewstone, Stroebe, 2006) Tyto dva faktory, zejména pak podobnost postojů, jsou velmi důležité pro to, aby vzájemná přitažlivost mohla přerůst v dlouhodobý vztah. K dlouhodobým vztahům se řadí přátelství a láska. Oba dva typy vztahů jsou pro naše existování velmi důležité. Pro dlouhodobý vztah (ať už pro přátelství nebo lásku) je důležitá teorie sociální směny.
Podle teorie sociální směny si vybíráme, do kterých vztahů vstoupit a z kterých vystoupit, podle poměru zisků a ztrát, které tento vztah přináší.“ (Hayesová, 2003, str. 88) Teorie směny ovšem neplatí obecně, existují i vztahy, které jsou, zejména ze strany pozorovatele, nevyvážené a ve kterých přesto jedinci zůstávají. (Hayesová, 2003)
Teorie rovnosti navazuje na teorii směny. Podle teorie rovnosti je zejména důležité jak jedinci vnímají „férovost“ vztahu. Vztah je stresový pro jedince, kteří mají pocit, že víc dávají, než dostávají, i pro jedince, kteří mají pocit, že víc dostávají, než dávají. Pro oba jedince je nejlepší, když mají pocit, že vztah je relativně vyrovnaný. (srov. Hayesová, 2003, Hewstone, Stroebe, 2006) „Každé přátelství se projevuje reciprocitou, vzájemnou závislostí a intimitou, která je důležitá především pro ženy. “ (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 447)
Dimenze vztahu
„R. A. Hinde (1987) navrhl osm dimenzí, ze kterých můžeme vycházet při popisu a vysvětlování vztahů. Mají poskytnout základní rámec pro práci badatelů v této oblasti.“ (Hayesová, 2003, str. 90) K těmto dimenzím patří:
Obsah – co lidé spolu ve vztahu dělají
Rozmanitost – různost činností účastníků vztahu. Některé vztahy jsou více vyhraněné a orientované např. na splnění daného úkolu, jiné jsou zase všestranné (obvykle u hlubších vztahů)
Kvalita – přístup účastníků ke vztahu
Frekvence a organizace – kdy se lidé setkávají a zda je jejich konání systematické
Reciprocita a komplementarita – zda vztah zahrnuje střídání rolí nebo vzájemně se doplňující chování (v některých vztazích je jeden účastník vůdčí, druhý submisivní, v jiných vztazích se role spíše střídají).
Intimita – jak si účastníci sdělují svá tajemství a hovoří o osobních věcech
Závazek – jak silně se účastníci cítí být sobě navzájem oddáni (Hayes, 2003)

Udržování vztahu ve sportovním prostředí
Účastníci vztahů musí vyvíjet určité úsilí, aby vztah udrželi. U velmi dobrých přátelství bývá obvykle toto úsilí nejmenší, ale i dobrá přátelství, manželství či jiné vztahy vyžadují určité úsilí k udržení těchto vztahů. „Argyle a Henderson (1984) zjistili, že existují jistá pravidla, která by přátelé měli dodržovat.
Zastat se druhého v jeho nepřítomnosti.
Podělit se s ním o zprávy o všech svých úspěších.
Poskytnout emocionální podporu, když ji druhý potřebuje.
Věřit si a svěřovat se navzájem.
Dobrovolně pomáhat druhému, když to potřebuje.
Usilovat o to, aby se dobře cítil v naší společnosti.
Agryle a Henderson zjistili, že velmi dobrá přátelství mohou přejít mnoho problémů, ale porušení jednoho z těchto pravidel často vede k ukončení vztahu.“ (Hayes, 2003, str. 92)

Ukončení vztahu

I když se budeme snažit ze všech sil vztah udržet, může se stát, že už nic nepomůže a vztah se rozpadne. Týká se to i sportovního prostředí a v našem případě sportovního tanečního páru. S. W. Duck (1988) vytvořil model průběhu dezintegrace blízkého vztahu. Tento model zahrnuje čtyři následující fáze:
Intrapsychická fáze – to je váze, kdy si jeden z partnerů uvědomí, že je v situaci, kterou už dál nemůže snášet. Zváží si všechna pro i proti, když dojde k názoru, že vztah už nemá smysl zachraňovat, přejde do další fáze.
Dyadická fáze – v této fázi dá partner, který chce ze vztahu odejít, najevo své pocity druhému partnerovi. Buď ho o nich informuje, nebo je k němu chladný a vyhýbá se mu. Pár se může ještě rozhodnout, že dá vztahu druhou šanci. Pokud k tomu nedojde, přesouvá se do další fáze.
Sociální fáze – v této fázi musí své úmysly pár dát najevo svému okolí a čelit jejich následkům. Pár se může ještě pokusit po rozmluvě s přáteli a rodinou pokusit vztah zachránit, pokud k tomu nedojde, přesune se do poslední fáze.
Fáze úpravy hrobu – v této fázi se obě strany snaží zvládnout rozchod.

Zdroj: http://www.praguebeachteam.cz/

27.01.2020 @ 14:30